Rozhovory

Jak můžeme být jeden pro druhého Kristem?

Pavel Ambros

Ricardo da Silva SJ: Tato návštěva papeže Františka byla loni v červenci odložena, když papež František nemohl cestovat kvůli problémům s kolenem. Co nyní znamená pro lidi a pro papeže Františka?

Toussaint Kafarhire SJ: Na začátku července se konžský a jihosúdánský lid a celý africký kontinent velmi těšil na přijetí papeže Františka. A mohu Vám říci, jaké zklamání pocítili, když byla návštěva zrušena.

Papeži Františkovi se podařilo uskutečnit cestu do Kanady, kde se setkal s domorodou komunitou a omluvil se za všechna příkoří, která církev v minulosti této komunitě způsobila. A v tu chvíli se, myslím, v Africe lidé začali cítit špatně. Měli pocit, že se s nimi nepočítá. Měli pocit, že vzhledem k tomu, že Afrika byla vždy na konci světového zájmu, papež František tu cestu prostě zrušil. Ale to nebyl ten důvod.

Dne 1. listopadu, na svátek Všech svatých, papež František uspořádal synodální rozhovor s mládeží z katolických univerzit z celého afrického kontinentu. Velmi jasně si vzpomínám na otázku, kterou jedna mladá Konžanka položila přímo papeži Františkovi. Zeptala se papeže Františka, asi ho škádlila: „Svatý otče, můžete nám říct, jestli Vás vyděsily všechny ty války, konflikty a násilí, které se odehrávají v Kongu, že jste musel zrušit svou cestu?“ A dodala: „Lidé z různých náboženství kolem nás si vlastně dobírají katolíky, že jejich papež je zbabělec.“ A tak se stalo. A papež František se tomu samozřejmě zasmál. „Ale,“ řekl, „už jsem se zotavil. Jsem dostatečně silný. Jsem sice stále na vozíku, ale slibuji, že do konce ledna přijedu.“ Všichni se těší, že se dočkají. Vím, jakou dychtivost, radost a připravenost lidé vložili do toho, aby tento okamžik prostě přivítali a prožili, protože je to tak jedinečný okamžik. Je to opravdu okamžik, který chceme prožít duchovně i lidsky.

Jaký význam má tato návštěva? Řekněte, jaké jsou emoce a pocity na ulicích.

Zklamání je zažehnáno, protože papež František drží slovo. I když není na tom zase až tak dobře, je to starý muž, je mu osmdesát šest let, ale jakmile se zotavil ze zranění kolena, vydal se na cestu. Byl jako poutník, jako sám svatý Ignác Loyola, který se vydal na pouť na periferii.

Lidé čekají na tento okamžik, aby mohli být právě v přítomnosti Svatého otce. To je samo o sobě poselstvím – už jen jeho přítomnost je připomínkou, že právě taková má být evangelizace. Jsme plni naděje, jsme radostní, jsme vzrušení. Čekáme jen na tento okamžik, abychom se mohli modlit společně s hlavou katolické církve, která je naším otcem ve víře. Věříme, že v tomto ohledu netoužíme po ničem jiném, nic jiného lidé v Kongu nebo v Africe neočekávají. Je to skutečně okamžik, který chceme prožít duchovně i lidsky.

Přibližte mi, co se děje přímo na místě. Na jaké potřeby přichází papež František reagovat? O jaké konflikty se jedná?

Papež František, když se podíváte na většinu jeho cest, není někým, kdo jezdí do míst moci a bohatství a luxusu. Papež František nepřijíždí do této pustiny lidských práv, utrpení lidí, aby si jen potřásl rukou s hlavou státu. Ne. Papež František přijíždí na tuto existenciální periferii, aby vyjádřil Boží blízkost a soucit s lidmi, kteří tolik trpí. A volba Jižního Súdánu a Konžské demokratické republiky je velmi významná.

Celá historie Konga je provázena mnoha násilnostmi. Od kolonizace až do dnešních dnů konžský lid kvůli bohatství země velmi trpěl. A i nyní, když papež František přichází vyjádřit onu blízkost, Boží soucit, si je velmi dobře vědom toho, že problémem nejsou Konžané, kteří jsou velmi pohostinní a milující lidé.

Mocnosti světa, které touží po bohatství Konga, chtějí v Kongu udržet velmi slabou vládu, aby mohly nadále získávat výhodně dřevo, kobalt, zlato, ostatní nerostné suroviny, dokonce i půdu. Když se dnes dostanete do Konga, budete zděšeni způsobem, jakým si hrstka bohatých lidí monopolizovala půdu, bohatství, téměř vše, na úkor chudých. A papež František nám přichází připomenout, že to, co potřebujeme, je láska, lidská práva, sociální spravedlnost, správné rozdělování a právě důstojnost, pro kterou byl každý člověk stvořen. Katolická církev je velmi, velmi odvážná a my máme velké štěstí.

Jsou hamižné mezinárodní mocnosti, které přišly zemi oloupit o její nerostné bohatství, mezi nimi i mnohé vyspělé státy? Má Kongo pohnutou historii se Spojenými státy?

Ano, je nešťastné, že Spojené státy a většina těchto mocných a vyspělých zemí, jak je nazýváte, mluví jedno, a dělají opak. Říkají tomu politika, říkají tomu realismus. Když si přečtete encykliku papeže Františka Fratelli Tutti, myslím, že je to silné poselství, které tam papež předkládá. Připomíná politikům, že politika opravdu není o lhaní lidem nebo o vykořisťování lidí, kterým máme sloužit. Papež František nám připomíná, že mladá generace lidí začíná mít o politiku naprostý nezájem kvůli těm zkorumpovaným akcím, kvůli podvodům, kvůli všemu, co jde proti společnému dobru. Papež František nám připomíná, že potřebujeme toto obrácení, abychom se vrátili k dělání správné politiky.

Můžete nám říci něco o situaci katolíků v zemi? Jak vypadá katolické Kongo?

Země je posledních třicet let zcela destabilizovaná; částečně kvůli mezinárodní politice neoliberalismu, kterou v mnoha ohledech kritizuje i papež František. Privatizace a zánik veřejných služeb a veřejného sektoru je cítit téměř všude.

A katolická církev byla jednou z těchto institucí, která přišla, aby zaplnila vakuum toho, co měla dělat vláda, pokud jde o veřejné vzdělávání, zdravotní péči a mnoho dalších sociálních opatření a závazků. Katolická církev byla velmi, velmi nasazená a my máme velké štěstí. Jsme také velmi vděční za to, že máme tak angažovanou, oddanou katolickou církev. Věřím, že většina lidí v Africe bude souhlasit s tím, že Konference katolických biskupů Konga je nejhlasitější a nejsilnější na kontinentu, pokud jde o politické a sociální otázky. V Africe je tolik naděje, navzdory všem jednotlivým tíživým výzvám, kterými lidé procházejí, a to vás nutí k zamyšlení a přemýšlení.

Kdybyste radil papeži Františkovi, o čem by zde měl mluvit?

Co očekáváme? Moudrá slova. Aby byl i nadále otevřený, jak to církev musí dělat, jak to vždycky dělala, a říkat pravdu mocným. Lidé v Africe si nejdou po krku, ale většinou jsou to politici, kteří zneužívají svůj původ, své komunity, etnické komunity, jen aby se dostali k té moci, k tomu bohatství a k mnoha dalším věcem. Domnívám se, že to, co nyní v Africe opravdu nejvíce potřebujeme, je uvést věci na pravou míru a mluvit pravdu. A tu pravdu je třeba říkat politikům, kteří chtějí všechno relativizovat.

Lidský život se stal relativním v závislosti na bohatství a moci, a nic z toho nepotřebujeme. Potřebujeme postavit lidskou osobu do středu komunit, společností, struktur, institucí, bohatství, práce, všeho, co děláme. Děláme to proto, aby lidé mohli být opět lidmi. A tak chceme, aby nám papež František připomněl ty pravdy, které nikdo nemůže změnit, bez ohledu na to, odkud pocházíte, jakou máte barvu pleti, jaké jste získali vzdělání, jaké jste nashromáždili bohatství: že lidská bytost je lidská bytost a zaslouží si bezpodmínečnou úctu.

Jedním ze způsobů, jakým často slyšíme papeže Františka mluvit o Africe, je, že říká: Afrika je srdcem katolicismu, že? Je v ní radost. Je tam hluboká radost. Co je to radost uprostřed svárů?

V Africe je tolik naděje navzdory všem jednotlivým tíživým situacím, jimiž lidé procházejí, a to vás nutí zastavit se a přemýšlet: Jak vysvětlit tento paradox? Odkud se bere ta radost? Jak mohou být tito lidé stále tak lidští, nebo tak lidští – nevím, jak to říct – navzdory každému násilí? Domnívám se, že se především musíme shodnout na tom, že kvalita víry našich lidí je něco, co jim nemůžeme vzít.

V loňském roce vyslal papež František do této naší periferie skupinu teologů z celého světa. A papež František teologům připomněl: Budete naslouchat lidem. Nejdete tam s množstvím znalostí, které jste získali na univerzitách, a s tituly. Musíte jít za těmito lidmi a naslouchat tomu, jak vás Bůh může překvapit skrze jejich životní příběhy.

Často slýcháme, že ženy v Africe nemluví nahlas, homosexuálové v Africe nemluví nahlas. A přesto se nám ze souhrnného dokumentu synody dostává informace, že po celém světě se lidé ozývají, ženy a minoritní komunity. Jaké otázky slyšíte zde v Kongu?

Jsme stále velmi silně hierarchickou církví. Církev je stále velmi silnou, stabilní institucí, kde je moc rozdělena, samozřejmě mezi biskupy a kněze, ve světě mužů. Ale svět je skutečně v pohybu a právě kvůli této rigiditě moci dochází k mnoha dalším zneužitím moci. Lidé se ostýchají mluvit. (…) Ale i tento ostych je součást toho, čemu se možná musíme učit naslouchat, protože synodalita je o naslouchání. Musíme být dostatečně prorockými, abychom nenaslouchali sami sobě a svým obavám, ale abychom skutečně naslouchali tomu, co by papež František nazval vnuknutími Ducha Svatého. Kam nás Bůh v dnešním světě volá, abychom byli svědky evangelia? Nedávno jsem poslouchal papeže, který říkal, že není správné špatně zacházet s lidmi jen proto, že jsou homosexuálové, protože sama skutečnost být homosexuálem není zločin. Když někdo říká, že zde v Africe zaostáváme, nevnímají, že máme naléhavější problémy než ty, které se týkají sexu, sexuality a čehokoli jiného. Z našeho pohledu je to luxusní téma.

Z toho, co jsem já zachytil z života církve u nás, vyplývá, že si lidé uvědomují, že církev má hierarchickou povahu, že církev má uspořádání, které může přispívat k systémům násilí. Mnozí se ozývají, mluví o tom, co jim vadí. Musíme přistoupit k tomu, abychom měnili pohled na to, kdo jsme jako církev. Změna kultury může být velmi obtížná. Lidé chtějí setřást klerikalismus církve. Domnívám se, že ve skutečnosti si prostě musíme uvědomit, že způsob, jakým je v církvi rozdělena moc, je neobjektivní. Myslím tím, že je vychýlená směrem k mužským postavám. A jakou roli tedy v církvi hrají ženy? Kolik hlasu dáváme ženskému tělu církve? Vzpomínám si na jednu paní, která nám to připomněla: „Otcové, když si připravujete homilie, neurážejte naši inteligenci. Protože v publiku máte mnoho žen, které prošly hladem, žízní po Božím slově, a opravdu chtějí, abyste své homilie připravili správně a řádně. Ale nepřicházejte nám říkat nesmysly, které jste řekli jen proto, že máte na krku tu štolu a že jste byli vysvěceni. Nezapomeňte, že dnes je mnoho vzdělaných žen, které to vědí lépe než vy. A nezneužívejte své moci jen k tomu, abyste nám něco řekli.“ Připadalo mi to velmi hluboké a silné. A tak ženy očekávají, že se začnou dít nějaké změny, že se otevře prostor pro diskuzi, pro rozhovor, pro nové promýšlení toho, jaká společenství chceme jako katolická církev v Africe budovat: autenticky africká, autenticky katolická.

Víme, že papež František se během svého pobytu v Kinshase setká s kněžími a zasvěcenými osobami. Co dalšího je důležité?

Papež František se setká s oběťmi násilí a válek z východního Konga. Jsme si jisti, že papež František přijede vyjádřit soucit s touto skupinou lidí. Poté bude papež František hovořit také s mládeží a katechety.

Papež František je nadějí této živé, ale také rostoucí církve, jak vidíme mezi mládeží a katechety. Ptáme se: jaké poselství, jaký odkaz nebo víru předáváme mladé generaci, ale zároveň jaký obsah vkládáme do našeho dnešního katechizmu? Papež František se chystá promluvit k těmto skupinám, aby jim řekl: „Je to velmi důležité, práce, kterou děláte, pochodeň, světlo, které nesete, a my s tím musíme běžet dál.“

Doufáme, že politická sféra je další oblastí, kde se papež František bude zabývat další existenční periferií v rámci konžské periferie.

Teprve poté se papež František setká s kněžími a řeholníky a řeholnicemi. Věřím, že papež František připomene zasvěceným osobám, že musíme hrát prorockou roli, mluvíme-li o klerikalismu. A klerikalismus je třeba to, že se možná spokojíme s minimem, vlastně s naprostým minimem, protože jsme kryti institucí. Je to skoro jako to podobenství, které papež František velmi rád a často cituje, o milosrdném Samaritánovi, že?

Máte kněze, který jde kolem a jde si svou cestou, protože má službu. Nechce se poskvrnit. A na tento styl klerikalismu nám papež František říká: „Přestaňte s tímto postojem. Od lidí se mnoho očekává a vy musíte být venku s Božím lidem beze strachu. Duch, který má přijímat, není duchem strachu, řekl by svatý Pavel. Ale je to duch svobody, který nás vysílá ven, abychom vyznávali, hlásali Ježíše.“

Další oblastí, jak pevně věřím, je oslovení politické třídy, politiků. Mnozí z nich jsou katolíci. Máme čtyřicet pět milionů katolíků; polovinu obyvatel, což znamená, že chodí každou neděli do kostela, každou neděli přijímají. Ale když přijde na oblast spravedlivého nebo správného jednání, naše státní struktury a instituce převálcují jejich ochotu dělat to, co je správné. Jak mohou být dobrými křesťany a zároveň dobrými politiky? Dobrými katolíky a svědky evangelia v místech, kde působí? Doufáme, že to je další oblast, kde se papež František bude zabývat další existenční peripetií v rámci konžské periférie.

Mluvil jsi o světle a jeho nesení. V jaké světlo při této návštěvě nejvíce doufáte?

Vidím, že papež František oživuje náš způsob bytí křesťany v jednadvacátém století. Vycházíme z minulosti, která je těžká. Jdeme do budoucnosti, k dovršení světa. Budoucnost bude lehčí, ale jen s Kristovým světlem. Papež František je jezuita a líbí se mi, když se Pedro Arrupe snaží definovat jezuitu a říká: „Je to prostě pohled na Krista a snaha napodobovat Krista.“ To je pro mě velmi důležité. Jak chápu toto světlo pro budoucnost? Asi takto: „Jak můžeme začít být znovu jeden pro druhého Kristem?“ To je to světlo, ta naděje, ve kterou doufám.

Toussaint Kafarhire Murhula SJ, PhD., je jezuitský kněz, básník, teolog, sociolog a certifikovaný kouč. Pochází z Demokratické republiky Kongo, studoval mezinárodní vztahy na Loyola University Chicago, etiku a sociální teorii na teologické fakultě jezuitské Univerzity Santa Clara v Berkeley v Kalifornii, africkou teologii na Hekima University College v Nairobi (Keňa) a filozofii na Facultés Saint Pierre Canisius v Kinshase (DRK). Je členem několika mezinárodních sdružení a působí ve vedoucí pozici koordinátora afrického regionu Katolických teologů a etiků ve světové církvi (CTEWC), viceprezidenta Africké asociace afrických studií (ASAA), člena blogu CIHA (Critical Investigations into Humanitarianism in Africa) a Panafrické teologické a pastorační sítě. V současné době žije a vyučuje politologii na Université Loyola du Congo (ULC) v Kinshase.

 odeslat článek     vytisknout článek