Články

Zhloupne tím, že nečeká na svého Pána

Pavel Ambros

Svatý Pavel v 1Kor 13 výslovně objasňuje, na čem v životě záleží. Ukazuje, že můžeme obětovat svá těla v ohnivé, prozářené oběti. Stále nám životem zní to nejpodstatnější, co zcela rozeznívá hlubiny Kristova srdce v pohledu na tento svět: „Kdybych neměl lásku.“ „Láska nikdy nepřestává.“ Je to tedy láska, která dává životu pravou chuť, pravou chuť všemu, co se děje. Podoba Kristovy lásky, vyzařující z jeho srdce, utváří způsob existence církve. Když ji odráží, opětuje, rozvíjí, pak koná ono jí svěřené dobro celému lidstvu. Udržuje celé lidstvo v dobru. Aby bylo jídlo chutné, nemusí být všechno slané, ale stačí jen malé množství. Proto je důležité, aby křesťané brali své povolání být solí vážně.

Pozastavme se u toho, co Kristus říká: „Jestliže však sůl ztratí chuť,“ bude-li zbavena své chuti, k čemu je? Ona ztráta chuti je vyjádřeno slůvkem μωραίνω, což doslova znamená: být hloupý, jednat hloupě, dělat hlouposti, dokázat, že je člověk nebo věc hloupá, učinit plochým a nevkusným, co ztratí svou sílu a chuť. Bez slanosti našeho života prohloupíme. Pokud křesťan začne uvažovat bez ohledu na své dovršení, nebere do úvahy proměnu svého těla při vzkříšení, zhloupne tím, že nečeká na svého Pána, nejde mu vstříc, nenalezne nikdy smysl svého bytí ve světě. Když tento svět nebude mít pro něj smysl přípravy k proměně, zavrhne on sám nakonec i svět, nebo svět jeho. Bez čekání na Pána je křesťan jako sůl bez slanosti. Jak tedy zachovat svoji slanost? To, co nás činí slanými, je to, že v nás žije Kristus. Naší jedinou skutečnou starostí je zůstat v Kristu a s Kristem. To je také smysl pozdějšího výroku: „Vy jste světlo světa!“ (Mt 5,14), protože sám o sobě říká: „Já jsem světlo světa.“ (Jan 8,12).

Jsme světlem, pokud je v nás zažehnut jeho život, neboť Boží život je světlo (Jan 1,4), takže podstatnou otázkou je život. Jsme-li zabydleni Božím životem, životem Syna. Místem jeho zjevení se stává naše lidství. Zkrátka, kde se Bůh sám sděluje druhým jako světlo, které osvěcuje. Aby bylo jasno: sůl, která uchovává a činí živé chutným.

Nedbáme-li na to, abychom byli zabydleni božským životem, nesoustředíme-li svou pozornost na své nasazení a konání, co se může stát? Budeme sice konat dobré skutky, ale ty nikdy nebudou schopny vzbudit u lidí obdiv a chválu jediného Boha, Stvořitele a našeho nebeského Otce. Cožpak vlastní dokonalost je smyslem života křesťana? Smyslem je něco jiného: zjevení Otce. Přinášet sůl znamená pozvat, lépe řečeno strhnout sestry a bratry do jeho nebeské záře. Nechat okusit moudrost Boží.

Foto: Ladislav Nosek.

 odeslat článek     vytisknout článek