Názory

Česká a slovenská delegace na Evropském kontinentálním shromáždění synodální cesty v Praze

Pavel Ambros

Jedna i druhá delegace se nevyhýbá otázce genderové spravedlnosti. Zde je možné tušit poněkud jemnější odstínění popisu položené otázky i odpovědí na ni. Česká delegace se přimlouvá za promýšlení základního východiska. Úloha žen v církvi je „mnohovrstevné téma, jehož všechny aspekty dosud ani nezazněly a nebyly reflektovány. Bylo by nešťastné je příliš rychle redukovat jen na některou, byť důležitou, dimenzi, např. účast v rozhodovacích procesech, a tlačit na rychlá řešení, u kterých potom hrozí, že zůstanou na povrchu. Přitom není nutné omezovat se na stávající model řízení církve, ale jde o nový pohled, který integruje mužský i ženský přístup a jejich charizmata“. Proměnlivost kněžské služby, která je především v mnoha venkovských oblastech českých a moravských diecézí zvláště naléhavě prožívána jako dlouhodobě neřešená a neřešitelná problematika i proto, že je těsně spjata se sociálním a ekonomickým rozrůstáním nůžek mezi venkovem na periferii a městskými centry, však vybízí podle českých zástupců „k diskuzi o svěcení ženatých mužů, která se nemá odehrávat pouze na teologické rovině, a k ustanovení nových forem vedení farních společenství skrze svátostné i nesvátostné služby, včetně zapojení žen do těchto služeb“.

Není bez zajímavosti, že slovenskou relaci přednesly dvě ženy. Jako jedno z mnoha napětí uvnitř života církve vidí situaci, v níž se odráží jeden ze základních rozporů: „Ženy tvoří většinu účastníků liturgie a církevních aktivit“, a přesto „většinu rozhodovacích a vedoucích pozic zastávají muži“. Reflexe slovenské delegace tento aspekt zpřesňuje velmi výrazným a jednoznačným postulátem: „Posílení a zapojení žen do církve – nejde jen o to, dát ženám v církvi více prostoru, ale přehodnotit jazyk, jakým církev o ženách mluví nebo jak je ze svého jazyka vylučuje; zapojit je do církevních procesů, ocenit přítomnost zasvěcených žen (ne je vnímat jen jako levnou pracovní sílu).“

V obou místních církvích se nevyhýbají otázce pastorační péče ve vztahu k lidem na okraji společnosti. Zde stojí obě společenství před stále dominantní kulturou západní civilizace regulovat postoje k menšinám právními prostředky. Vymahatelnost právem je zdrojem mnoha napětí, která jsou označována společným jmenovatelem: kulturní válka (kulturní konflikt mezi společenskými skupinami a boj o nadvládu jejich hodnot, přesvědčení a zvyklostí. Běžně se vztahuje k tématům, v nichž panuje obecná společenská neshoda a polarizace společenských hodnot). Český dokument končí konstatováním, že „synodální církev, která je citlivě blízká všem marginalizovaným, musí zodpovědně řešit také status rozvedených a znovu sezdaných a členů LGBTQ+ komunity. Nestačí jen proklamovat jejich přijetí, ale je potřeba společně s nimi objevovat jejich místo v církvi“. Slovenský dokument hovoří o napětí „mezi předáváním zdravého učení církve a přijímáním a pastorační péčí o skupiny osob, jejichž jednání nelze schvalovat (LGBTQI...), nebo osob, kterým jsou odpírány svátosti“. Relace ze Slovenska velmi silně akcentuje roli církevních společenství v oblasti diakonie.

Společným rysem v České republice a na Slovensku je starost o mládež. Česká relace hovoří o tom, že otázka všeobecného kněžství všech věřících a ocenění křestní identity se specifickým způsobem je životně důležitá „v kontextu mladých lidí, kteří jsou málo aktivně zapojováni a zváni ke spoluzodpovědnosti v církvi a nezřídka pochybují o svém prostoru a místě v církvi“. Slovenská relace hovoří o stejné problematice, dodejme, velmi podobně: „Nepřítomnost mladých lidí v životě církve“ a nutnost „zlepšovat katechezi a výuku mladých lidí – hledat nové způsoby, jak oslovit srdce mladých lidí, podporovat je na jejich cestě víry v dnešním světě, formovat je a vést“. Společná je i starost o rodinu. Mezi své priority řadí slovenská církev úkol „podporovat rodiny, zejména pokud jde o růst, posilování a předávání víry, jakož i o liturgickou formaci - pastorační péče o mládež a rodiny (jakož i pastorační péče o rozvedené a znovu sezdané, doprovázení mezináboženských rodin...)“. Považuje rodinu za „nejdůležitější místo formace“, přestože je rodina „z různých důvodů v krizi: je třeba přesunout důraz pastoračního úsilí na rodiny“. Společná je i starost o společnost. Vyjádření vyznívají značně sebekriticky. Česká reprezentace se na vztah církve a světa dívá z hlediska misijního poslání: „Potřeba misijního otevření všem, inkluze a reakce na potřeby doby přináší do praxe církve napětí spojené s obavou ze ztráty identity, chaosu, přílišné demokratizace a relativizace hodnot. Toto napětí můžeme v dialogu se současným světem zaznamenat v oblastech formulované víry, hodnotového zakotvení církve i svátostné praxe.“ Z podobného hlediska formuluje vztah ke světu i slovenská církev: Chce „být otevřenou církví, aby se v ní všichni cítili jako doma“; být otevřená globálním i místním problémům (spolupráce se všemi kompetentními organizacemi, podpora míru ve světě, pomoc různým trpícím a lidem na okraji společnosti, řešení příčin problémů...); rozvíjet dialog s nevěřícími nebo s těmi, kdo jsou od církve odloučeni; pamatovat také na duchovní péči o uprchlíky a migranty“. Dále rozvíjí vážnou úvahu o jazyku užívaném v komunikaci v církevním prostředí: „Používání jazyka, který je vzdálený životu a obavám věřících, postrádá hlubší porozumění.“ Ale také i mimo něj: „Přehodnotit jazyk, jakým církev mluví o ženách nebo jak je ze svého jazyka vynechává.“ Hovoří o „o společnosti, od níž se církev jazykově i chováním odřízla“.

Je pouhým nedopatřením, že česká delegace se ani jedenkrát nezmiňuje o úloze zasvěceného života v jeho různých formách? Je asi třeba tuto otázku znovu promýšlet, když je zde absence konstitutivní součásti života církve, kterou zasvěcený život beze sporu byl, je a bude. Slovenská relace ji zmiňuje na dvou místech, a to v části hovořící o formaci („změnit koncepci počáteční a trvalé formace kněží a jáhnů, včetně řeholních institutů, v duchu Druhého vatikánského koncilu a synodality“) a v části popisující současná napětí („napětí vyplývající ze selhání komunikace mezi některými řeholními instituty a diecézním biskupem, diecézními kněžími, ale také mezi jednotlivými řeholními společenstvími“).

Možná by toto krátké srovnání mohlo vést k hlubšímu pastoračnímu rozlišování vztahů místních církví vůbec. Rozdílnost je zdravá, jednota v mnohosti vyjádřená ve společné službě Kristu je však důležitější. Co je však nutno přiznat, je mnohem širší a organicky prostupující slovenskou relaci zaměření na misii. Dynamika slovenské církve je nejen opřena o její historii, ale také vnitřní naladění mnoha jednotlivých částí církve, pro něž je misijní zaměření podstatné. Zdá se, že je to právě tento rozměr života církve, který ji chrání před rizikem ekleziocentrizmu.

 odeslat článek     vytisknout článek