Články

Velikonoční mentalita

Pavel Ambros

Mojžíš a Eliáš jsou dvě postavy, které vystoupily na horu. Zde tito dva velikáni Starého zákona zažili blízkost s Bohem. Jeden představuje Zákon, který směřuje ke Kristu, kde se naplní, druhý znázorňuje proroctví, které Kristus naplní v dějinách.

Výraz byl proměněn (μεταμορφόομαι) znamená přísně etymologicky vzato vidění mimo formy, mimo postavu, přesahování, pohled, který proniká, který vidí skrz. V našem kulturním prostředí je výraz metamorfóza zredukován: je změnou formy. A formy jsou předmětem ostrých sporů. Diskuze nad způsobem podávání svatého přijímání jsou nezřídka ze strany odpůrců vyhrocené. Velmi záhy zjistíte, co už mnozí z nás mají letitou praxí prozkoušené, že spor o formy je pokušením, jak se vyhnout obsahu. Na hoře proměnění se jedná o něco mnohem víc než o změnu formy. O co jde? O zvláštní druh světla. Co zde znamená ono: Byl proměněn, přeměn. Vstupujeme do jiného světla. Vidíme nově, ve světle nebe odkrývajícím. Bez něho nám zůstává neprůhlednost způsobená naší tělesností, naším do starého člověka ponořeným životem. Nyní se tento závoj, žalář, temnice, jež způsobuje hříšnost, stane opět průhledným. Proměna vnáší na světlo nový pohled na člověka. Forma prozářená dovršením člověka ve vzkříšení těla a duše.

Petr může říci jediné: Je dobré být v tomto světle. Nerozumí! Vše je nad jeho chápání. Vycítil, že je to krásné. A krása znamená v jedné věci vidět jinou, hlubší a úchvatnější. Patřit na otevřenou bránu z arestu. Svádění vášní do nás zasévá ztemnění. Doslova: přibíjí nás k tělu a naše neproměňující se tělesnost nás přibíjí k našemu Já bez dalšího. Prostupuje nás naprostá osamělost. Klopýtáme, až upadneme do absolutní uzavřenosti.

Podívejte se dál. Právě nyní, až uvidíte moje umučené, trpící, vysmívané tělo. Co mají vidět? Ježíšovu oběť učiněnou z lásky k Otci, který nás miluje. Rozzářit nás v tomto utrpení může jen Otcova tvář, v níž spatřujeme naše dětství. Krista na hoře odhaluje jeho šat. Je oděn do synovství, které z něho vyzařuje. Apoštolové ho na okamžik vidí jako Syna. Jak my můžeme něco takového vidět? Je zapotřebí pohledu v Duchu, obmytí v Duchu, aby se oči umyly a člověk mohl skutečně vidět.

Přiznejme si: Stali jsme se obětí přesvědčení, že individuální dokonalost je formální. Je formou, na které záleží. Ta však není k ničemu, pokud skrze dobré skutky nepřichází světlo. „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“

Proměnění je život, v němž se v každém detailu i celku objevuje to, že jsme dětmi Božími. To je smysl dnešního textu. Člověk může stát v naprostém blátě a koupat se ve světle. Dokázat vidět dál, vidět neprůhledné věci průhledně, a tím, dodejme, je zcela ztratit svůj vášnivý pohled. Kdy je křesťan zralý? Když ve všem nachází Krista, když vidí, že Kristus je smyslem všeho. Všechno se sbíhá ke Kristu a v Kristu se otevírá Otci. Bezbřehý obzor. Není tedy třeba neustále se snažit měnit svůj život, hledat místečka, kde je nám psychologicky dobře. Ne, to není evangelní novost. Osvojujeme si takový pohled, který uchopí i naše dovršení. Jak? Možná napoví příklad. Vede se spor o přijímání Krista na ruku. Dlaň je málo důstojná? Kdykoli podávám přijímání na ruku, vidím ji v jiném světle. Je to Kristova dlaň s ránou po hřebu. A eucharistie tuto ránu hojí. Eucharistie je vždy proměna.

Každý z nás dobře ví, kde jsou jeho osobní, námi dobře skrývané neprůhledné věci, kde je vášeň, která nás chce někam přibít: že jen já vidím, jen já slyším a jen já myslím. Zde nám dnešní postní neděle o proměnění Páně pomáhá právě k tomu, abychom uměli odhlédnout od toho, co nás přibíjí k pozemskosti bez perspektivy, a viděli to, co nás připoutává k pro nás otevřenému nebi. Můžeme jej vidět skrze všechny věci, dokonce i skrze věci zašpiněné prachem, ranami, krví září světlo, které nepochází z tohoto světa, ale ze vztahu mezi Otcem a Synem.

Foto: Pavel Langer (Člověk a víra).

 odeslat článek     vytisknout článek