Články

Najdeme svoji Jákobovu studnu?

Pavel Ambros

Žízeň lidského srdce a její neuhasitelnost snad není možné lépe dokumentovat než na příkladu této samařské ženy. Je to žízeň sahající do samotných kořenů lidského rodu, jak naznačuje významná poznámka o místě, kam Ježíš „musel“ jít: Jákobova studna a hrob Josefa Egyptského, jeho nejmladšího a nejmilovanějšího syna. Slovo musel, řecky ἔδει, odkazuje na jeho plán, na přesný záměr. Chtěl tam jít, stejně i ona žena. Dodejme: v naprosto nepravděpodobnou hodinu. A na místo, kdy před tím musela obejít dvě jiné studny. Stejný výraz nacházíme na jiném místě: „Copak to vše nemusel Kristus vytrpět?“ (Lk 24,26) „Musíte se znovu narodit.“ (Jan 3,7) „Tak se to musí stát.“ (Mt 26,54)

Mezi Kristem a člověkem je to vždy podobné: Ženich se setkal se svojí Nevěstou. Jeho láska nezná překážek! A nikdo neuhasí svoji žízeň, tak o tom hovoří příběhy všech lidí již od dob praotce Jákoba, dokud se jeho duše nestane Nevěstou pro svého Ženicha. Je to v pravé poledne, tedy v době, kdy Pilát představuje zástupům Krista se slovy: „Hle, člověk!“ (Jan 19,5.14) Bůh se obrací k bloudícím, hříšníkům, zavrženým, cizoložníkům, Samaritánům. Bůh miluje lidstvo takové, jaké je, cizoložné, zavržené, Bůh se projevuje jako tato láska, proto je zde.

Jan, když mluví o pěti mužích Samaritánky, nechce ji morálně zdevastovat. Ukazuje na jiný obraz: Izraelité se vydali uctívat bohy pěti národů, a proto asyrský král poslal obsadit samařská města (2Král 17). Zde je význam sdělení mít pět milenců: jde o lid, který se prostituoval, pětkrát zradil Boha s pěti různými bohy. Je nevěrný. Začíná myslet modlářsky. Co pro nás znamená myslet modlářsky? To znamená, že si myslíme, že nějaká jiná věc než milost daná při křtu je důležitější, že nějaká jiná láska je na prvním místě. Jednoduše již naše srdce není Snoubenkou pro svého Ženicha. Uvažujeme-li o své cestě k obnově křestního slibu při slavení Veliké noci, nevyhneme se otázce našeho svatebního šatu, který jsme darem dostali. Nemylme se a neklamme se: otázka modlářství se nás hluboce týká.

Co nám ukazuje dnešní evangelium? Můžeme najít svoji studnu pramenité vody, i když naše láska uschla. V Ježíši Kristu skutečně můžeme letos zakusit toto otevření člověka Bohu, otevření Bohu všeho, co je lidské. Hledáme-li Ženicha své duše, hledáme druhého naší lásky. A Bůh nikdy nepřichází pozdě ke studni, už tam čeká, chce tam jít a zastavit se, aby se s námi setkal. Jeho věrnost je nevyčerpatelnou žízní po našem přijetí.

 odeslat článek     vytisknout článek