Aktuality

Blízkost, modlitba a gesta solidarity

Po návratu z Kyjeva

Při přijetí pozvání od Europe, a Patient Association, což je panevropské sdružení, které si klade za cíl být hlasem těch nejméně mocných proti poškozování chamtivostí a krátkodobými zájmy, k modlitbě v Kyjevě společně se zástupci různých náboženství, jsem měl určité obavy. Nebyla to jen otázka bezpečnosti. Nechtěl jsem dělat válečnou turistiku. Proto mě napadlo, jestli by nebylo lepší modlit se na dálku, online. Ale nabyl jsem přesvědčení, že lidé postižení touto válkou potřebují blízkost. Vzpomněl jsem si na obrázek Amelky, malé holčičky, která v kyjevském metru během náletů zpívala píseň od Pocahontas, aby přinesla trochu útěchy. Později v Polsku zazpívala ukrajinskou hymnu na zahájení obrovského koncertu solidarity s Ukrajinou. Jak se muselo cítit dítě v rozbombardovaném krytu? Nemělo pocit jako Ábel, když si uvědomil, že ho Kain zabije? Jak obrovská byla samota? Dá se odpovědět pouze online?

Také jsem se obával, zda není příliš brzy na službu smíření. Tato služba, která je pro jezuity zásadní, by mohla být vnímána jako vybízení ke kapitulaci v místě, kde je běžně slyšet ne o Rusech, ale o rašistech (rusistech).

Probíhají diskuze o tom, co je nejvíce potřeba na Ukrajině napadené Ruskem. Na místě samém je nejvíce slyšet o generátorech. A skutečně je tu každou chvíli nedostatek elektřiny, jak tomu bylo při setkání s arcibiskupem Ševčukem. I když třeba Kyjev snad není neosvětlený, ale potemnělý. Pohled na obrovskou metropoli se širokými víceproudými silnicemi a velkými betonovými deskami, vedle kterých naše budovy působí jen jako drobné stavby tonoucí v téměř úplné tmě, působí neskutečným dojmem.

Není tam elektřina. Nejen v krytech, do kterých se bohužel musí sestupovat téměř systematicky. To je únavnější než samotné útoky. Dalo by se říci, že Kyjev není příliš nebezpečný. Že rakety v samotném Kyjevě zabíjejí jen zřídka. Přesto si dlouhodobý pocit nebezpečí vybírá svou daň na psychice. Kolik toho člověk snese?

Chtějí, abychom to věděli

Takové napětí je vyčerpávající. Ale osamělost se také těžko snáší. A nejde jen o to, že fronta bere otce, manžely a bratry. Je zde také zkušenost toho, co si myslím, že trpěl Ábel. Kain byl jeho starší bratr, a tím jeho přirozený opatrovník. Když vás někdo takový chce zabít, cítíte se extrémně opuštěni. V Ábelově případě to trvalo chvíli. Na Ukrajině má mnoho lidí dlouhodobý pocit, že někdo, kdo se prohlásil za bratra, příbuzného a milovaného člověka, proti nim nyní posílá rakety a tanky. To je těžké pochopit.

Proto Ukrajinci nepotřebují jen generátory a zbraně. Dokonce nejen neprůstřelné vesty, helmy a speciální obvazy, které očekávají od duchovních, kteří odmítají poskytnout pušky. Potřebná je také blízkost, modlitba a gesta solidarity. Tam, na místě, nejen přes internet.

Jak už jsem zmínil, při cestě tam jsem se bál, že to bude válečná turistika, že si budu připadat jako v zoo. Ale i když tam bylo mnoho mezináboženských setkání s hierarchií, jsou to lidé ponoření do polní nemocnice. Často neoholení. Je to výmluvný obraz: neoholení nunciové, biskupové a kněží různých vyznání, imámové, rabíni... Také členové a zaměstnanci parlamentu. Neoholení, ale vděční za náš zájem.

Všechny mé obavy se ale rozplynuly, když jsem potkal lidi ze zničených domů Buči, Boroďanky nebo Irpině. Některé jsme potkali v kontejnerové zóně, která byla vybavena z Polska. Další se spontánně objevili mezi ruinami. Vyprávěli tragické příběhy o smrti, mučení, ukrývání. O vzájemné pomoci. O ukrývání blízkých a místních kněží. Ale chtěli, abychom o tom také věděli a předávali to dál. A byly chvíle, kdy nebyli schopni dokončit své příběhy, nejen proto, že je omezil zákaz vycházení, ale také proto, že rány byly příliš hluboké.

Jde o rány

A právě o tyto rány jde. Kurie již pořádá uzdravující duchovní cvičení, vedená duchovními a psychology. Nejen pro ty, kteří přežili noční můru okupace a evakuace. Potřebují je také vojáci, kteří byli měsíce v zóně nula, tedy v první linii. Neustálý pocit nebezpečí mění lidi a jejich reakce. Ale zabíjení také mění, a to vážně. Nestačí vysvětlit, že je to pro spravedlivou věc. Přikázání „Nezabiješ!“ chrání nejen Ábela nebo Kaina, ale i ty, kteří by rádi potulného Kaina zabili. Při zabíjení také zabíjíme část nás samých.

Služba smíření je také o pomoci lidem, aby se smířili sami se sebou. Válka za sebou zanechává společnost, která potřebuje vnitřní uzdravení. Nechci nikoho kritizovat za posílání zbraní Ukrajincům. Musíme si však pamatovat, že když posíláme zbraně, abychom se bránili zabíjením, pak bude nutné pomoci léčit ty, kteří zbraň použili, a jejich rodiny.

Moderní demokratické státy investují značné prostředky do programů zaměřených na obnovu, aby pomohly k rovnováze těm, kteří jsou ochromeni zabíjením. Západ pomáhal a pomáhá Ukrajině vybudovat moderní armádu. Pomůžeme veteránům války, která nás má před válkou ochránit?

Zdroj/Foto: Jesuits in Europe / Polish province / Ukraine.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek