Články

Směřujeme ke Kristu, jemuž se chceme připodobnit v poslušnosti k Otci

Pavel Ambros

Epizoda, kdy Ježíš posílá dva učedníky a říká: „Naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko“ (Mt 21,2), je pro věřícího Žida živým předobrazem. Vybaví se mu ihned důvěrně známá okolnost. Jákob žehná svým synům a obrací se k Judovi se slavným proroctvím: „Nebude odňato od Judy žezlo, ani vláda od jeho nohou, dokud nepřijde ten, komu náleží; jemu se podřídí národy.“ (Gn 49,10) Po něm přijde Mesiáš, kterému on, Juda, ztělesněný Izrael, „přiváže oslíka k vinné révě, oslátko k úponku révy!“ (Gn 49,11) Juda ho přivázal, Kristus jej nechává rozvázat. Žezlo, vláda, přechází na něj a jeho duchovní potomstvo.

Osel je v bibli obrazem trpělivosti, pokory, mírnosti, služby. Je to zvíře práce, služby. A právě služba je to, co starý Izrael, Judu, svazuje. Vyprázdněná nábožnost sahá nejčastěji po moci a síle, služba druhým je pro tento typ zbožnosti svazující. Ježíš však přišel, aby sloužil.

Perspektiva Ježíše mění optiku vidění. Pozemské propočty obrací naruby. Dostává se zcela do rozporu s představami spojovanými po generace s mesiášskou dobou, s očekáváním mocného Mesiáše. „Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný“ (Mt 21,5; Zach 9,9). „Byl poslušný až k smrti.“ (Flp 2,8) Vidíme ten rozdíl: učedníci odívají svými plášti Krista na oslátku, starý Izrael klade pláště na cestu pod jeho kopyta. Křesťan se bude oblékat do novosti Krista, ostatní přijmou otrockou poslušnost zanikajících věcí. Pro křesťana ztrácí zanikající svět svoji magickou sílu, pro ostatní se pozemské stává zdáním božského.

Otázka dneška tedy zní, jaká je naše představa Boha, jaká je naše představa Mesiáše, spásy. Zda je vázána na zářivý život, na všemocného Boha, který odstraňuje mocí všechny naše obtíže, nebo zda směřujeme ke Kristu, jemuž se chceme připodobnit v poslušnosti k Otci, a tím i nové svobodě dětí Božích.

Jak snadno špatně pochopíme gesta Božího hledání. Když se díváme v pašijích na utrpení celého světa v Kristu, jen stěží jsme sto zahlédnout slávu Boží. Cožpak nebývají pro nás pašije útrpným okamžikem, naprosto tragickou událostí? Kolik světla naše oči potřebují, aby zahlédly celou hloubku a smysl našeho zasvěcení Bohu.

Postní doba začala pokušeními, která ukazují, jak ďábel navrhuje vítěznou strategii, snadnou stránku; nyní vjezd do Jeruzaléma, vstup do umučení ukazuje ty, kteří spějí ke své porážce. Co bylo pro člověka prohrou, je v Kristu vítězstvím. Velikonoce jsou pro lidskou logiku prohrou, ale právě zde, v Kristem převrácené perspektivě vidění, se dotkneme logiky Boží. V ní je cesta, kde se skrývá celé bohatství života člověka podle Boha.

Foto: Ivan Dobrovolský.

 odeslat článek     vytisknout článek