Články

Starý svět proměněn a přenesen do náruče Otce

Pavel Ambros

Boží existence je trojiční, vztahová, společná. Osoby žijí jedna v druhé. Jejich společná sláva je projevem tohoto agapé, této lásky ve věčnosti, která se odráží v dějinách. Stává se silou, jež přetváří dějiny zraněné zlem a hříchem. V Markově evangeliu je Kristovo nanebevstoupení úzce spojeno s posláním církve. Je utvářeno v ohnisku víry. Je svěřeno poté, co jsou apoštolové pokáráni za svou nevíru. V prvním čtení je poslání církve explicitně vyjádřeno jedním slovem: svědectví. A svědectví je založeno na události seslání Ducha Svatého.

Trvalá přítomnost Krista po jeho Nanebevstoupení je mezi námi zosobněna v přítomnosti Ducha. Ukazuje se tedy, že cesta církve jako Těla Krista, jenž zemřel a vstal z mrtvých, zakouší v dějinách prostřednictvím seslání Ducha Svatého stejnou důležitost Syna a Ducha Svatého. Ve skutečnosti není možné vydávat svědectví o Synu, pokud se naše lidství neprojevuje způsobem existence, který je v souladu s Božím Synem, tedy vztahem. Ten je směrován dvojím směrem: vůči Otci a vůči našim bratrům a sestrám. Vztah je dílem Ducha Svatého, protože on je Pánem božského způsobu existence, kterým je láska. Lépe řečeno: plod lásky, společenství. Je to Duch Svatý, kdo nám umožňuje žít jako společenství, protože vlévá do našich srdcí lásku Boha Otce (Řím 5,5). Nemůžeme to nevidět, jinak máme slepičí mlhu.

Kořenem nepochopení je rozbité společenství, kořenem je narušená dynamika Syna a Ducha Svatého, kořenem je nepřítomnost Ducha v dějinných epochách církve. O tom ostatně nejednou svědčí naše dějiny. O čem svědčí? O jedné rozhodující skutečnosti. V určitých okamžicích dějin jsme dávali přednost Kristu, zatímco na Ducha Svatého postupně pozapomínali. Stal se nám jen neurčitým liturgickým dovětkem, nic neříkající slovní douškou bez osobní zkušenosti. To je kořen všech těžkostí, které souvisejí s posláním církve. Zaměňuje poslání církve za naši aktivitu bez Ducha. Konáme velké věci, mluvíme vznešeným jazykem, zabýváme se řečněním, organizováním. Ničím z toho všeho se neprojevuje Otcova lásky (Mt 5,16).

Jaké jsou důsledky osobní nepřítomnosti Ducha či neosobní přítomnosti Ducha? Kde chybí Duch, vidíme nevyváženě. Můžeme dále neobjevit novost církve? Obáváme se, že vybočíme z kolejí, když hledáme ve společenství církve odraz Trojice? Bude dozajista trvat ještě dlouhý čas, než se naše mentalita seznámí s Duchem Svatým tak, jak se zdá, že se obeznámila intimně s Kristem. Adorace Krista je přece jen nějak přítomná. A přítomnost Ducha? Tu zaměňujeme za halasné dary Ducha, ne za tichý vánek. Bez Ducha Svatého však nelze pochopit Kristovu vládu, jeho království. Ale ani jeho synovství s Otcem a jeho přijetí lidství. Poslání církve je zakořeněno ve zkušenosti synovského společenství s Otcem. Skutky apoštolů dosvědčují, že pokrm, o němž se mluví, odkazuje na eucharistii. Právě v eucharistickém pokrmu se Kristus zjevuje a promlouvá ke své církvi. A toto promlouvání není pouhým pomyslným učením. Je viděním. Je nahlížením naplnění dějin, o kterém hovoříme až následně. Nejdříve je Duch, pak Slovo.

Tímto způsobem máme světu co říci. Jen skrze Ducha Svatého zakoušíme v Kristu své naplnění a naplnění světa v Otcově lásce. Takto můžeme chápat pět podstatných, náš život orientujících znamení, která uvádí Marek: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se.“ (Mk 16,17–18). Byl to Duch, který přivedl Krista na poušť, kde odolal pokušiteli; jen v síle Ducha Svatého budou učedníci schopni zůstat v Kristu a zahnat prázdnotu sebestředných myšlenek a pokušení. Zapudit to, co se snaží ďábel vnutit církvi. Uvědomme si jednou provždy, o co se Zlému jedná: chce nás odtrhnout od nové mentality, od života založeného na vzkříšení. Chce vyvolat zdání nového způsobem, který už dobře známe, protože jej užívá odjakživa. Nemluvíme o něm, jako když máslo ukrajujeme? Nemusíme hned uvažovat o exorcismech nebo vymýšlet nové postupy. Přece Kristova novost je natolik silná, že tvoří nové věci a sama vyžene mentalitu starého světa, světa, který nezná Otce. Duch tvoří církev, která se nebude bát světa, bude činorodá, protože je prodchnuta krví Beránka, která je lékem, staré proměňuje ve věčný život. Člověk se stane vůči světu imunním, aniž by ho odsuzoval, ba právě proto, že se nebojí, může hlásat radostnou zvěst, doslova koupat svět v novém životě.

Protože jsme již v Kristu, jsme před tváří Otce. Učíme se chovat v tomto světě směřujícím k záhubě podle toho, jak přemohl starý svět Kristus sám. Učíme se počítat s tím, co má váhu pro věčnost. Váhu má to, co má váhu v Otcově pohledu: totiž dítě. A Kristus je především Syn. A my jsme v Kristu a on v nás. Právě to se děje při každé eucharistii. Chléb a kalich s vínem se stává i naší oběti; a sesláním Ducha Svatého se stáváme Kristovým tělem, tedy církví, a přicházíme skrze Krista, s Kristem a v Kristu vzdávat slávu Otci.

Foto: Nanebevstoupení Páně, Giotto di Bondone (1304?).

 odeslat článek     vytisknout článek