Články

Osmý den v nás

Pavel Ambros

„Po těch slovech na ně dechl“ (Jan 20,22). Toto nové vanutí Ducha, toto gesto Kristova vanutí nám okamžitě připomene vanutí formou vdechnutí, jež je přičteno Bohu při stvoření člověka: „Tehdy utvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gn 2,7). Co nám tím Jan říká? Nyní, po Kristově zmrtvýchvstání, dochází ke stvoření nového člověka, neboli že se stvoření naplňuje vykoupením.

A to vše se v Janově evangeliu stále opakuje, v prologu („V něm byl život a ten život byl světlem lidí“, Jan 1,4) se říká, že Boží plán obsahoval život; dále že obsahem tohoto života je dětství, protože dává moc stát se Božími dětmi tomu, kdo ho přijme.

Je zajímavé, že ke stvoření člověka v novosti, do života založeného na vzkříšení, dochází ve chvíli, kdy Kristus dává apoštolům poslání. Přijatý život znamená vždy i přijetí poslání a že je přesně stejné jako to, které měl Boží Syn. Jaké bylo jeho hlavní poslání? Vydávat svědectví Otci, vydávat svědectví pravdě, tedy jak být synem. A pro nás? Být dítětem. Ale jak?

Co je hlavním úkolem toho, kdo je Syn? Vzdát chválu Otci a ukázat jeho slávu. Syn svým životem odkrývá Otcovu tvář, jeho lásku. Když jsme dětmi Božími, podílíme se na stejném poslání, vyslání Syna Ježíše Krista, přebývání Syna v něm. Bez přebývání v Otci život Syna není možný. Poslání a život člověka, Božího dítěte, jsou tedy totéž, je to jedna osobní událost, poslání i život v jednom.

Apoštolové měli takový strach z toho, co by se mohlo stát, že se zavřeli. „Ze strachu před židy měli dveře zavřeny.“ (Jan 20,19) Řecký výraz (κεκλεισμένων), který je použit, neznamená prostě zamknout, ale zabednit, to znamená dát závoru, něco, co zablokuje dveře. Kristus jim říká: nebojte se, protože jedinou silou, jak se už nebát, není nabrat odvahu, ale nabýt, získat, osvojit si, prohlubovat a mít nový život, takový život, že člověk už neprožívá strach, protože žije život Syna. Vždyť i Kristus v Getsemanech, když měl strach, neměl jiné východisko, jak ho překonat. Jaký život měl? Neměl „nic jiného“ než svůj vztah s Otcem. Jaké bohatství takto nemít „nic jiného“, lépe „nikoho jiného“!

Nastává nový stav člověka; už není tělem, pozemskou tělesností, jak jí rozuměl v době, když pečoval o své nemoci. Co kdybychom se tím zmýlili v životní adrese? Přece co je tělo, je tělo nyní určené ke vzkříšení. Nyní Kristus dýchl na apoštoly a to, co se narodilo z Ducha, je Duch, je to život Otce. Je to život synovství. Zde je souvislost, v níž rozumíme Kristově otázce Petrovi. Třikrát se ho ptá, zda ho miluje. V Janově evangeliu je to jediné přikázání.

Na tom jediném záleží novému člověku: Na čem? Na specifickém způsobu zájmu, totiž na životu této lásky, která dává vidět Otcovu slávu. Nová existence má v našem životě objevit jinou. Není to jen humanita, lidství, ale lidské přijaté Bohem za vlastní. Nejdříve zahlédneme, poté nahlížíme a konečně vidíme, nazíráme synovství. Jsem dítě nebeského Otce. Bez tohoto zrození shůry, bez obnovy, zrození z Boha, bez přijetí Ducha nikdy nemůžeme odhalit milosrdnou tvář Otce, nikdy nemůže žít životem, který přesahuje hrob.

Foto: Bazilika Božího milosrdenství, Częstochowa (Centro Aletti).

 odeslat článek     vytisknout článek