Články

Všechna vášeň, kterou nám svět nabízí, nás má jen uzavřít do sebe

Pavel Ambros

Celá skupinka byla na cestě do Cesareje Filipovy. Ježíš se ptá: „Za koho mě lidé pokládají?“ (Mt 16,13), Petr odpovídá: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16). Nato oznamuje, že musí jít do Jeruzaléma darovat za ně život a že tento dar není myslitelný bez utrpení a smrti. Petr věděl, že to není blýskání na časy. Naroste mu před ostatními hřebínek: „To se ti nikdy nestane.“ (Mt 16,22) Ježíš ví o tíži této zkoušky a chce je na ni připravit. Chce je naučit vidět věci jinak, než jak se zdají. Jak vidíme jinak? Když je vidíme jako Otec.

Petr poté, co je zasažen Kristovou slávou, sice mnoho nepochopil, cítí však v sobě dotek krásy. A krása znamená vidět jedno v druhém, vidět dál. Zloba k tělu a tělo nás přibíjí k sobě samému, k naprosté osamělosti, k absolutní uzavřenosti. Všechna vášeň, kterou nám svět nabízí ze všech stran, nás má jen uzavřít do sebe, zabránit nám pohlédnout k obzoru. Vše se uzavírá do sebe, vše se stává dusivým. Krása však ohlašuje, že přijde den, kdy uvidíme dál, než je to bezprostřední tady. A právě to chce Kristus říci apoštolům: až uvidí od Getseman dál toto jeho umučené, utrápené, vysmívané tělo, tam se zviditelní Otcova láska, synovství. Kristus se na hoře zjevuje oděný do synovství a apoštolové jsou schopni ho na okamžik vidět jako Syna.

Je to jako semeno zaseté do země. Krásný je ten, kdo slovo slyší a přijímá. Přináší ovoce. A kdo nese mnoho ovoce? Pšeničné zrno, které padne do země a odumře. V tomto pohledu na umírání se otevírá obrovský prostor svobody lásky. Pro koho chci zemřít? Proč otevírá? Protože to znamená: krásné je přijmout princip slova od Krista Slova, které je Synem. Slovem se ve mně nahlodává skořápka uzavřenosti, postupná smrt, když nemáme v sobě slovo, která nás probudí k tomu, abychom někomu řekli: Miluji tě více než sebe. Zde ve mně začíná proměna, jež mě vede skrze obětování sebe sama. A toto sebeobětování znamená umírat. A tak krása, krásno, je něco dynamického, je to proces, je to proces proměny, který prochází odříkáním, smrtí, obětováním a je krásný právě proto, že skrze smrt dává člověku vidět v semeni klíček. Je krásná právě proto, že Syn není sám, že zjeví Jiného. Kdy ho zjeví? Právě ve smrti. Na kříži Syn zjevuje toho, kdo ho poslal. Jeho poslušnost v lásce znamená, že se v jeho ukřižovaném těle zjevuje věrnost a láska jednoho a druhého, Otce a Syna. Jedinou pevnou a stálou věcí je jejich vztah, tedy Bůh jako láska. Tento vztah je skrýší útěchy, útěšnosti, horou Proměnění. Tento přechod se nerealizuje ve viditelně dokonalé podobě, ale tím, že to dokonalé můžeme mít živě před očima. Vše se v našem životě změní, budeme-li chtít za vším zahlédnout to, co Boží moc proměňuje. To je synovský život, život dítěte, Boží život žitý v našem lidství. A to je to, co se správně nazývá Krása: být dítětem a nechat se obejmout. Pán v tomto oblaku proměnění nepřestává před svým příchodem k nám ke všem volat: Žijete jako svatí: máte plno zkoušek a protivenství! Já jsem s vámi – s vámi je Pán, váš Bůh, vaše plné požehnání! Dávám vám svůj pokoj a žehnám vám! To si můžeme odnést z hory Proměnění.

Foto: Proměnění Páně, Sadao Watanabe, Japonsko. Proměnění Páně, Natalja Rusetska, Lvov, 2021.

 odeslat článek     vytisknout článek