Články

Z kamínku Skála

Pavel Ambros

Kristus se dostává na citlivé pole veřejného mínění. Veřejným míněním se myslí pověst, fáma, hlas lidu, obecná reputace, souhlas lidu. U Lukáše je jedním z proroků, kteří vstali z mrtvých (Lk 9,19). Je to odpověď farizeů, kteří věří ve vzkříšení. U Marka a Matouše je jedním z mnoha starých proroků, jejich pokračovatelem (Mt 16,14). Můžeme zde zaslechnout skepsi saduceů, kteří těžili ze spolupráce s Římany, a prorocké myšlenky je musely zneklidňovat. Apoštolové říkají Kristu přesně to, co si myslí farizeové a saduceové, před kterými jim velmi jasně řekl, aby se měli na pozoru. Kvas farizejský a saducejský je stálé pokušení.

Matouš klade otázku jinak: Co říkají lidé na to, že já jsem Syn člověka? Vidí ve mně člověka podle Božího obrazu? Zahlédnou ve mně božského člověka? Jsem pro ně já – pravý člověk, já – Boží Syn? (srv. Dan 8,17). Můžeme vůbec takto o člověku smýšlet?

Kristus je jistě podobný velkým prorokům. Čím? Měl rysy Jana Křtitele, který přišel vydat svědectví o pravdě. Podobal se Eliášovi, který rozmnožil chléb a byl prorokem jediného Boha (Mt 6,24; Lk 16,13); proroka Jeremiáše (o něm mluví jen Matouš) připomíná šířením pokoje, solidaritou s lidem, úplným sjednocením s osudem lidu i nesením bolesti (srv. Jer 26,9.17; Mk 13,2; Lk 21,6).

Podobností je tedy mnoho, ale základním rysem je jistě naléhavost obrácení. Naléhavost distancovat se od těch záležitostí, které jsou kvasem saduceů a farizeů. Jejich kvas těsto kazí a chléb z něho kysne. Kvas dávných časů člověku nepomáhá pochopit, neumožňuje poznat novost života založeného na vzkříšení. Člověk nemůže vycházet ze starobylého, aby objevil nové. Proces je přesně opačný, začíná se od setkání s Kristem. Ten zjevuje Otce s jeho záměrem na počátku stvoření i dovršením všeho v Kristu. Odtud, z tohoto setkání, se odhaluje význam starých časů, starozákonní doby i zrod Božího lidu Nového zákona. Ze starého neobjevíme nové, protože staré potřebuje proměnu na způsob Krista.

Všimněme si Petrovy mistrovské odpovědi: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,16), doslova životodárného Boha (ὁ υἱὸς τοῦ θεοῦ τοῦ ζῶντος), z něhož proudí život. Syna můžeme poznat jen v tomto proudění života, v Duchu (srov. Mt 11,27). Kristus se Petrovi odměňuje slavnostně znějícím příslibem: Jsi (budeš) blažen, jsi navždy blahoslavený (Mt 16,17). Již okouší tohoto životodárného Ducha, protože k tomuto poznání nemůže dospět nic, co je lidské, ani krev, ani tělo. Poznání spojené s životem Syna závisí pouze na přijetí zjevení. Naše víra totiž není intelektuální otázkou, ale je zkušeností života, života v Synu.

A Petr, který podobně jako Jonáš (Mt 16,17) dělal většinou pravý opak toho, co mu Pán přikázal, se nakonec obrátí. Co se stane? Petr (Πέτρος), kámen, s kterým lze tak snadno pohnout, se stane skálou (τὰ πέτρα). Kamínek se stane obrovskou skálou, pevným základem a východiskem. Stane se prvním kamenem položeným na skále víry, totiž na Kristu. Jiný základ být ani nemůže (1 Kor 3,11), jediná skála, na níž lze stavět (Ef 2,20).

Foto: Svatý Petr, ikona z 6. století, Sinajský klášter.

 odeslat článek     vytisknout článek