Články

Lidský um, nebo duchovní inteligence?

Pavel Ambros

Celé starozákonní očekávání zůstává v jistém smyslu pevné. Zbožný žid dobře znal správné směřování Boží ekonomie spásy: vše se bude odehrávat v Jeruzalémě. V jeho očích je Město klíčové, spjaté se zaslíbeními. Bylo tolikrát zavržené, ale vždy znovu představné jako nový Jeruzalém. Ježíš jeho novost ukazuje z jiného zorného úhlu: na cestě do Jeruzaléma bude muset mnoho trpět. Od starších, což jsou ti, kdo udržují a řídí společenský ekonomický svět, a od velekněží, tedy těch, kdo střeží a udržují veškerou religiozitu, veškerý vztah člověka k Bohu a řídí a vykládají vztah Boha k člověku, a od zákoníků, tedy těch, kdo řídí doktrinální výklad zákona. Je cestou ke smrti, která povede ke vzkříšení z mrtvých. Je cestou pro ty, kdo nabízejí svůj život, aby dostali nový. Když Petr slyší tato slova, chce vymýtit, doslova vyhnat z Krista jeho způsob uvažování. Pro Petra jsou jeho slova démonická, odporují celé tradici toho, jaký má být Mesiáš: všemohoucí a jeho sláva je mocná, jeho pravice je mocná a všichni ho uvidí, všichni na něj budou čekat, všichni nepřátelé budou postaveni k podnoži jeho nohou. A všichni, kdo jsou s Bohem, budou mocní, bohatí a silní.

Kristus ho však rázně zastaví: nazývá svého vymítače satanem, protože myslí podle lidí (Mt 16, 23). Existuje způsob myšlení o Bohu, o spáse a životě člověka, o pravdě, který doslova s osobním potěšením „prodáváme“ jako ryze lidský, ale který má v sobě cosi satanského, co je nakonec namířeno právě proti Bohu, a tedy proti člověku samotnému.

Když Kristus říká, aby ten, kdo ho chce následovat, „vzal svůj kříž“ (Mt 16, 24), říká totéž, co říká Petrovi: „Vezmi svůj kříž“. Naše vize spásy nemůže být jiná než ta Kristova. Nebo snad ano? Kristus nám říká, že není nic krásnějšího než takováto nabídka srdce z naší strany. Je to svobodná nabídka, je to svobodné přilnutí. Kdo přilne svobodně, jde pozvolna za Kristem. Ne před ním! Ale následuje ho, upíná svůj pohled na Krista, vidí ho, jde, kráčí, spěchá za ním. Nejen k němu, ale v jeho stopách. Kdo přichází za ním, s tím bude Otec zacházet jako s ním. Kdo žije své lidství založené na vzkříšení, to znamená jako oběť lásky a z lásky, na toho bude Otec shlížet stejným pohledem, jímž se díval na Syna nesoucího kříž, zvedajícího břemeno, kráčejícího touto cestou. Toto pozdvihování kříže nám připomíná scénář o odsouzenci, který vzal kříž a vydal se směrem k místu ukřižování, a protože to byl ten, kdo nesl své odsouzení, byl vysmíván, urážen, bylo s ním špatně zacházeno. Ale bude s ním zacházeno stejně jako s ním, bude vzkříšen Otcem v Duchu Svatém. Lidský život, který prochází hrobem, je totiž životem žitým jako dar. Přijatý dar nás činí darem, učí nás žít z lásky. A láska zůstává navždy. To je logika spásy a je to radikální obrat lidské mentality, proměňuje lidský um v duchovní inteligenci. Ta umožňuje svědky okamžiku zrození. Před tímto zrozením když zmlkneme, ticho samotné nám otevře ústa, která budou volat: Přijď, Pane Ježíši. K tomuto Jeruzalému zvolejme dnes: vzhůru. „Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu.“ (Žl 63,4)

Foto: Bernadette Lopez, Jan vidí nový Jeruzalém sestupující z nebe (www.evangile-et-peinture.org).

 odeslat článek     vytisknout článek