Články

Řeč podobenství

Pavel Ambros

V dnešním podobenství se Kristus obrací na farizeje. Adresuje svá slova na spravedlivé, na ty, kteří se považují za spasené. Proč si to o sobě myslí? Protože plní to, co bylo předepsáno. Tato zúžená představa dokonalosti je širokosáhle rozšířená. Je stálým pokušením každého náboženství. Je mnohem snazší dělat si své než skutečně brát v úvahu především překvapivé veletoče Boží lásky. Bůh je tím, kdo nám vychází vstříc (Mt 20,1.3.5.6; Lk 15). A to zcela zásadně posouvá perspektivu. Jakým směrem? Od konání, od naší práce, od naší dřiny k Otcově lásce k nám, která v nás vyvolává odpověď lásky.

Podobenství o vinici! Kroutíme nad výsledkem hlavou. Tolik námitek se nám plete do úvah. Proč mají dostat všichni stejně? Zastánci nespravedlivě vykořisťovaných by se dnes ozvali na sociálních sítích a vyhlásili by petici požadující odstranění hospodáře z jeho úřadu. A co rovná práva? Boží svět je jiný. To chápeme právě na základě podobenství o vinici. U Izajáše je to jistě Izrael, vyvolený národ (Iz 5; 24,7; 27,2; 36,16), ale sama o sobě vinice odkazuje také na určitou stabilitu: kdo zasadí vinici, musí čekat mnoho let, než začne nést ovoce, takže se odtamtud jen těžko pohne. O takovou stabilitu usiluje Hospodin u svého lidu. A tak je zajímavé, jak se postupně v Izraeli prostřednictvím proroků z vinice stává nevěsta, žena připravená odevzdat se lásce a být milována (Píseň písní, 7,13). Vinice není jen místem každodenní dřiny, ale místem lásky. To je to, co člověk nechápe a neprožívá, protože vše redukuje na cenu. Ale právě z tohoto východiska začínáme postupně chápat Ježíšovo volání v různé hodiny, v různou dobu pro každého. Ba dokonce několikrát projde kolem, dokud nenajde člověka připraveného odpovědět. Volá, aby dal těmto lidem smysl jejich času, aby tam neseděli zbůhdarma na náměstí, ale aby se nechali nalákat do osidel lásky, která je zcela odlišná od té naší. Jaké jsou naše lásky? Většinou nás nutí vidět věci ze špatného zorného úhlu: Co z toho mám?

Závidíš. Závěrečné poučení je třeba pochopit přímo z textu. Za slovem závidět se skrývá něco velmi hrozivého: „Zdali je tvé oko zlé, protože jsem já dobrotivý?“ Zlé oko [doslovný smyl závidění] je to, které se ptá špatně, nechá se nalákat svůdností, které samotným pohledem bere, krade a ničí. Je to pohled, který nás připoutává k věcem. Pokud vidíme jen pro sebe, totiž že vše mi má sloužit, věci ztrácejí svůj hlas. Hrobové věci mlčí, už nemluví o druhém, jsou bezobsažné. A my nakonec soudíme Boha a jeho dílo, které má jako jediné měřítko lásku. Tak radikálně k nám podobenství hovoří.

Foto: Antolij Konstanovič Vjeněďuchin († 2002); www.painting.ru.

 odeslat článek     vytisknout článek