Názory

Chvilka nad Fiducia supplicans

Pavel Ambros

Prohlášení Dikasteria pro nauku víry je pokračováním série dokumentů učitelského úřadu papeže Františka, jejichž cílem jsou pastorační přístupy spojené s inkluzí na jedné straně, na straně druhé jsou zároveň procesem interiorizace. Vycházet vstříc na periferie a vyloučené, vzdálené či bloudící přivádět do Božího lidu putujícího k Pánu. V papežově jezuitském zorném úhlu je vždy tento pohyb spjat se zvnitřněním. Vstupovat do hraničních situací! V Ignácově pohledu je to vždy propojeno s osobnějším přilnutím k Pánu. Věrností jednotě srdcí!

Řekněme si otevřeně: Nepřijímání papežovy výzvy k vnitřní reformě církve vyrůstá ze strachu opustit klerikální pojetí služby, vystoupit z konformní zóny svátostné a nesvátostné pastorace. Proč? V ní lze vykonávat moc (jurisdikci, úřad, úkol, svěřenou službu) stereotypně. Klerikální pojetí je zasíťováno do užívání duchovní, i legitimní, moci. Nemá nic společného s rozlišením mezi všeobecným kněžstvím všech věřících a hierarchickým kněžstvím. I laici vytvářejí klerikální (mini)struktury, osobující si právo zacházet s dary a plody Ducha po svém.

Co je podstatné: Žehnání v pojetí čerstvě vydaného prohlášení Fiducia supplicans zachovává rozdíl žehnání coby projevu univerzálního kněžství a coby výrazu svátostného kněžství. Klíčová k pochopení je první věta. Je to důvěra věřícího Božího lidu, který se modlí, ona základní dispozice církve, skrze niž „dostává dar požehnání, který tryská z Kristova Srdce skrze jeho církev“. Požehnání je dar od Boha. Kde je zdroj tohoto daru? Otevřené Kristovo Srdce, jež objevujeme v adoraci. Mezi naší osobní adorací tajemství a zkušenosti účinnosti Boží blízkosti v životě existuje přímá souvislost. Boží intimita se stává skrze požehnání v našem životě aktivní. Boží přebývání může být činné v životě každého! Ten, kdo žehná, nachází plody požehnání nejdříve u sebe, a proto je přeje a zprostředkovává druhým.

Způsob žehnání druhým v neregulérních situacích je především momentem osobního setkání, důvěrné rozmluvy, duchovního rozhovoru spojeného s rozlišováním. Je chvílí, stává se událostí společné touhy jít dál způsobem, který je vlastní Ježíši. Požehnání totiž otevírá horizont setkání s Pánem ve slávě, jeho hloubka souvisí s očekáváním paruzie. Ta je teprve okamžikem, jímž člověk osobně vnímá spásu svého těla. Proto je požehnání tak úzce spojeno s otázkou etické transparentnosti, se všemi rovinami naší tělesnosti. S proměnou lidského v božské. Požehnání otevírá cestu k věčnosti. „Vše, co žijeme s láskou, přechází s Kristem do vzkříšení.“ A s tím související: „Věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí.“

Buďme pozorní! Žehnání těm, kdo žijí v neregulérních situacích, je mylně interpretováno, když horizont setkání s Pánem při dovršení životní cesty je záměrně zaměněn za jiny cíl: za uznání společenské role. Proto nemůže být zaměňováno, ani jen zdáním, za žehnání snoubencům nebo manželům.

 odeslat článek     vytisknout článek