Články

Nechceš riskovat, že ho ztratíš

Pavel Ambros

Z této pichlavé konverzace nelze nic vytěžit. Bez zasvěcení do textu z něj nic nevydolujeme. Zvenčí jsou to jen slova. Něco jako hluk na ulici. Nebo snad vyprávění o před dlouhou dobou zemřelých lidech, dávno mrtvých? Vevnitř rozhovoru je něco živého, je to prozření. Tak do něj na chvíli nebo na dvě vstupte se mnou. Připojte se k těm dvěma pocestným na cestě, vžijte se do jejich kůže, a pocítíte, jaké to je kráčet po prašných cestách, táhnout se za někým, koho sotva znáte, na nějaké bláznivé cestě za někým jiným. Jít za tím člověkem a snažit se, aby vás neviděl, protože za nic na světě nevíte, co máte dělat, když vás zahlédne. Jak dlouho už ho sleduješ? Možná příliš dlouho a polední vedro tě už otravuje a žízeň tě štve, ale nechceš riskovat, že ho ztratíš: nemůžeš přestat. A pak do něj ve svém snění málem vrazíš. Zastavil se. Stojí přímo před tebou a dívá se přímo na tebe. Ta naše ustrašená maličkost se snaží dát dohromady nějakou omluvu nebo vysvětlení, když vtom se trochu usměje a aniž by z tebe spustil oči, řekne: „Co hledáš?“

Co hledáš? Co můžeš říct? Začneš říkat něco chabého, ale stále tě upoutává jeho pohled a ty si uvědomuješ, že mu nechceš lhát. Tak co hledáš? Co hledáš? Chládek, kde se můžeš napít? V tom horku, které tam panuje? Místo, kde by sis mohl sednout? Klid a ticho? Ach, nějaký smysl života a nějaké bezpečí před dluhy, nějaké bezpečí před nemocemi, nějakou naději na zítřek, nějakou lásku, kterou můžeš dávat a přijímat? Co hledáte? Co opravdu hledáte? Pokoj na zemi? Konec smrti a umírání? To nevíte! Příliš malá, nebo příliš velká přání; příliš snadná, nebo příliš riskantní. Nevíš, co hledáš, ale víš, že něco chceš, znáš ten hlas, který tě v noci budí, šeptá tvé jméno a nedá ti spát, když se v kruhu honíš za strachem a nadějí soumraku. Víte, že hledáte – a hledáte slova, kterými byste to hledání vyjádřili – ale jediné, co z vás nakonec vypadne, je: „Kde zůstáváš?“ Kde bydlíš? Kde si můžeme spolu sednout?

Zdá se, že je to dobrá odpověď, protože jeho úsměv se rozšiřuje a oči se mu mračí, když jde dovnitř hledat odpověď hodnou tvé otázky. Překvapil jsi ho. Kde bydlí? Kde říká, že je doma? Kde jsou jeho kořeny a jeho útočiště? I jeho to táhne hlouběji. Kde najde mízu pro svou révu, krev pro své tělo, dech pro svého ducha? Komu patří? Dlouho mlčí – tak dlouho, jak dlouho ti trvalo odpovědět na jeho otázku – a pak natáhne ruku, aby tě vzal za ruku, a řekne: Pojď se podívat. Všichni se na něj jen tak povrchně podívají. Ale ty to uděláš. A životy vás obou už nikdy nebudou stejné.

„Podívej,“ říká Jan Křtitel, „tady je Beránek.“ Příslib velkého zjevení, velkého prozření, velkého tajemství. Ale to zjevení přichází a může přijít kdekoli. Bohozjevení zazáří v temnotě neklidného, hledajícího srdce. Tajemství se rozvíjí v pozdním odpoledni rozhovoru. Podívejte se, kde nacházíme Boha. Ale to jsme ve slepé uličce. Podívej se, kde Bůh nachází nás. Podívejte se, jak přichází království, podívejte se, jak se stáváme učedníky, podívejte se, jak Bůh přichází mezi nás. V lidském hlase, v lidské touze, v doteku lidské ruky.

Ale hledáme Ježíše? Jsme na něj připraveni? A především, jsme ochotni k tomu, aby náš život už nikdy nebyl stejný?

Foto: Georges Rouault, Ježíšovi učedníci.

 odeslat článek     vytisknout článek