Články

Bůh je nemocný láskou k trpícímu lidstvu

Pavel Ambros

V domě Šimona a Ondřeje nejdříve Ježíš uzdravuje Šimonovu tchyni z horečky. A večer? U dveří téhož domu uzdravuje všechny. Nemocné a posedlé. Kafarnaum se stalo ohniskem lidských bolestí. Zapamatujme si jeho postup: nejdříve jednotlivec. Když se přiblíží k němu, přibližuje se ke všem nemocným. Nejprve jeden, načež i celý zástup. K vyléčení všech je třeba umět vyléčit tohoto jednoho. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Vrací život, aniž by počítal.

Ve vyprávění o uzdravení Petrovy tchyně člověku bere dech všednost situace. Husarský kousek je nenápadný, prostota Ježíšových gest udivuje. Přistupuje k nemocné ženě beze slova, nenahání strach, překonává bariéru a předsudky, které nemoci provázejí. Uzdravení začíná tím, že je nemocnému nablízku. Přistoupil, uchopil její ruku a pozdvihl ji. Jaký vnitřní postoj je za těmito třemi gesty? Přiměl ji vstát. Vzít za ruku je intimně přátelské. Při bližším pohledu se ukáže, že posloupnost úkonů je nezvyklá. V řeckém textu je jiná chronologie: nejdříve ji pozdvihne a pak ji chytne za ruku. Český překlad tuto logickou nesrovnalost řeší tím, že událost upravuje do logického řetězce. Dotkne se ruky, přichází uzdravení a může se vzchopit a vstát. Obrácené pořadí evangelisty Marka je ještě zdůrazněno obsahovým významem slovesa ἐγείρω [probudit, vzbudit; pozvednout; vzkřísit; (znovu) postavit; vzbudit se, probudit se, vstát (ze země, z lože), postavit se, povstat; být vzkříšen, vstát (z mrtvých)], které doslova znamená nejen zvednout, nýbrž probudit. Je to jedno ze sloves, které evangelista Marek používá pro Ježíšovo vzkříšení a předtím pro vzkříšení Jairovy dcery a epileptického chlapce. Uzdravení Šimonovy tchyně je tedy příkladem povahy, rozsahu a evangelijního významu všech Ježíšových uzdravení ve vztahu ke vzkříšení. Uzdravit ze spánku znamená probudit v člověku Kristův příchod ve slávě. Kde se člověk probudí do takového světa, je uzdraven: Horečka blouznění jej opouští a může sloužit životu založenému na vzkříšení. Uzdravení vede ke službě, k oné diakonii, která poznamenává celou křesťanskou existenci, protože poznamenala Ježíše, služebníka, který je ve službě těm, kterým slouží. Co je podstatou této služby? Věrné čekání na Kristův příchod.

Když zapadlo slunce, „přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé“. Počet není určen. Tato neurčitost je důležitá: je symbolem nemocného lidstva přivedeného k Ježíši. Je to symbol všech nemocí, jimiž lidstvo trpí. Evangelium zaznívá ještě před tím, než se tento příliv nemocných objeví. Nejdříve je Ježíšovo srdce plné Boží nemoci: nemůže nemilovat. Bůh je ne-mocný, nemocný láskou k trpícímu lidstvu. Boží nemoc je láska k těm, kdo jsou nemocní malými či velkými nemocemi, vyléčitelnými či nevyléčitelnými, fyzickými či duchovními, skutečnými či domnělými. Ježíš je viditelným obrazem Boha nemocného láskou, který se stará o nemocné, Boha, který lituje trpící a bere na sebe veškeré fyzické či morální utrpení. Ježíš uzdravuje nemocné, protože je nemocný láskou a všechno, co udělal, udělal pro nemocné, jako je on sám, on, který byl „muž bolesti, znalý utrpení“ (Iz 53,3). On, který „obtížil se našimi bolestmi“ (Iz 53,4), byl souhrnem utrpení, zla, bolestí.

Právě uprostřed našich nemocí, ať už jsou jakékoli, k nám trpící Kristus (Χριστὸς πάσχων; Christus patiens) vztahuje svou ruku. Právě v srdci naší smrtelnosti nás uchopí, aby nás pozvedl.

 odeslat článek     vytisknout článek