Články / Články Dnes je 18. 5. 2024  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec

Středa, 10.4.2024
Karl Rahner, část II.

Pavel Ambros

2. Úcta vůči náboženskému dědictví tradice

První zásada zní: Nová zbožnost bude křesťanská a církevní, jak se dosud vždy v církvi žila. O novém tvaru zbožnosti hned pojednáme. Avšak trvalá stejnost křesťanské zbožnosti včera i zítra je to první – což hned neznamená nejdůležitější –, co je třeba říci. Bude třeba to uvážit z dvojího hlediska: vzhledem k platnosti toho starého, co se skutečně osvědčilo – proti nesprávnému chápání koncilu; z hlediska odvahy k tomu, co je institucionální, a ke cvičení duchovního života – proti nesprávné existenciální subjektivizaci, která zůstává beztvará, svévolná a nerealistická, k tomu ještě ve stálém nebezpečí nepravdivosti.

Předně by bylo prostě pošetilé myslit, že všechno to v dosavadní zbožnosti křesťana, o čem se sněm nezmínil, je ponecháno minulosti, která už nemá budoucnost. Koncil mluvil mnoho o zbožnosti laiků, kněží, řeholních osob (třebaže často i pod jiným i hesly), a vedle všeho toho, co se mnohému může zdát poněkud tradicionálně šablonovité, řekl k tomu nezřídka slovo významné a pro budoucnost směrodatné. Byl by však mylný názor, že to, co se nedá výslovně doložit výroky sněmu, je proto také už méně důležité, méně centrální a méně patří k podstatě a projevu živé zbožnosti i zítra. I koncil čerpá jenom vědérkem z moře ducha a dědictví křesťanského života a budoucích možností tohoto života, které jsou v církvi dány skrze Ducha. Tu a tam sněm zajisté vytkne zřetele, na které se musí dbát ve zbožnosti zítřka: tak když život křesťana má vzcházet z živého slavení hostiny Páně v pravém společenství oltáře; když křesťané myslí a jednají na základě Písma, v církvi žijí v bratrském duchu svobody, neexistují v závětří pseudo-církevnosti na způsob ghetta, nýbrž mají poznat svět, jeho strasti a jeho budoucnost jako křesťanský úkol. Texty koncilu však nejsou žádný kodex zbožnosti zítřka, ba ani ne skutečně zřejmé, konkrétní a produktivní vodítko a vzor pro takovou zbožnost. K tomu je to, co bylo na sněmu řečeno, nejen příliš nahodilé, nýbrž i příliš abstraktní.

Totožnost mezi starou a novou zbožností v rozsahu dějinných proměn znamená předně stejnost zachováním dějinného dědictví v jeho fakticitě. Snad už je to dnes tak - aspoň když přihlížíme k vzrušenému počínání mnohých přehnaných horlivců –, že skuteční nonkonformisté jsou na straně těch, kteří mají pravý, klidný, milující respekt před dědictvím náboženské minulosti a její zkušenosti. Nějaká dnešní móda jistě není ještě zdaleka vlaštovka, která ohlašuje pravé jaro, jež má přijít. Kdo myslí, že dovede žít nový typ zbožnosti v církvi tak, aby tím získával druhé, může najít nemálo důležité kritérium pravosti své zbožnosti v rozeznávání duchů při zkoumání, zda přitom dovede zachovat dědictví moudré křesťanské duchovní zkušenosti staletí.

K tomu několik libovolných příkladů: Meditace Písma dnes předpokládá střízlivou moderní exegezi, aby se četlo Písmo, a nikoli vlastní zbožnou fantazii v Písmě. Meditace Písma je však něco jiného než destruktivní boj proti domnělým nebo zdánlivým dogmatickým tabu, až nakonec nezbude nic jiného než exegetův vlastní duch. Smí to dojít tak daleko, že v křesťanské zbožnosti prostě přestane láska k četbě klasické duchovní literatury, i křesťanské mystiky, takže zbožný křesťan zítřka by byl ve své oblasti jako dnešní mladík, pro kterého německá literatura začíná nejdřív u Gottfrieda Benna nebo Bertolta Brechta? Kempenského Následování Krista jistě v budoucnu nebude už výhradní vzdělávací knihou zbožného křesťana, musí však už proto úplně zmizet z duchovní knihovny zítřka? A neexistuje mnoho jiných klasiků duchovního písemnictví, které neznat by pro zbožného křesťana znamenalo duševní a duchovní břídilství? Zpovědnice jistě není staromódní domeček moderního psychoterapeuta a nesmí být takto mylně chápána – ani z jedné ani z druhé strany zpovědní mřížky. Dá se dokonce těžko předvídat, jakou zcela konkrétní úlohu bude mít častá zpověď v životě opravdového křesťana zítřka. I zde může být mnohá změna zcela oprávněná. Avšak častější zpověď ze zbožnosti proto ještě není prostě praxe, která patří do muzea starožitností církve. Kdo zde boří, aniž zároveň staví, nepochopil ducha pravé mravní vážnosti a sebekritiky v životě křesťana.

Svatostánek je zajisté – teologicky vzato – předně místo, kde se uchovává pokrm života, který je určen k požívání. Ale proto všechno to z eucharistické zbožnosti, co od jedenáctého století v církvi vzrostlo a je živé, zavrhnout jako starodávný obyčej, je přece jen svatokrádež. Proč by nemohl i zítra křesťan v modlitbě klečet před tělem Páně, které bylo za něho vydáno, před svátostným znamením smrti Páně a vlastního umírání v Pánu, kterému jde vstříc? Nebo nebude už zítra hořkosti, marnosti a smrti? Budou zítra existovat jen lidé, kteří před propastí bytí zbaběle utíkají? Jestliže ne, budou i zítra existovat lidé, kteří v modlitbě, v klanění klečí před schránou s eucharistií, pohlížejí na „toho, kterého probodli“, lidé ochotní vzít na sebe svůj osud, který byl pojat do Ježíšova mystéria Paschy. Nemají snad v budoucnosti už existovat žádné kláštery kontemplativního života, v nichž lidé Bohem povolaní vydávají svědectví pro své bratry a sestry o tom, že všichni křesťané, každý svým způsobem, musí mít ten odstup od štěstí této země, v němž tato země teprve získává svou vykoupenou krásu? Nemá se dnes už při exerciciích cvičit meditativní mlčení? Má i do takových dnů proniknout jarmareční povídání? Nebo se zde v mlčení máme učit vydržet ono mlčení, do kterého každého z nás přivedou rozhodující hodiny života a osamělost smrti?

To jsou jen nahodilé příklady, které mají ilustrovat jen toto jediné: také zbožnost zítřka musí zachovat velké dědictví; bude pravá jen tehdy, získá-li nově také živý poměr ke své minulosti. Také zbožnost zítřka je věrná duchu pravé křesťanské zbožnosti a je ho poslušná jen tehdy, má-li odvahu k tomu, co je zamýšleno, co je ve zvyku, co je utvářeno, ke zběhlosti, řekněme zkrátka: k tomu, co je institucionální a nerozplyne se v beztvaré smýšlení. Neexistuje duch bez těla, neexistuje žádný opravdový náboženský život, aniž si člověk sám sobě vytkne normu a pravidlo, zvyklost a povinnost. Jak vypadá to, co je ve zbožném životě institucionální, co zbožný křesťan zítřka musí dalekosáhleji než dříve sám sobě vytknout a co daleko méně než dříve může prostě převzít jako zbožný křesťanský styl života všech, to bude v mnohém směru těžká otázka. Kdo se však domnívá, že to, co se stalo ve zbožnosti institucionálním, je staromódní už proto, že je to nepohodlné a ukládá tuhou kázeň, ten se klame a nikdy nedospěje k opravdově žitému křesťanství, ledaže by ho milost Boží vnitřním i nebo vnějším i katastrofami vytrhla z jeho laciného křesťansky přibarveného živoření. Jistě neexistuje přikázání Boží ani církevní, že se máme modlit právě při vstávání, před spaním nebo před jídlem. Kdo je skutečně muž modlitby bez těchto chvályhodných křesťanských zvyklostí, ten se může v křesťanské svobodě považovat od toho dispenzován. Bude však skutečně mužem modlitby, bude moci velké rozhodující chvíle svého života v modlitbě přednášet Bohu, když ve všedním životě bude jeho modlitba pouze výsledkem okamžité nálady nebo tím, co je ve společné modlitbě pouze liturgické, když si už předem neurčí vlastní způsob a dobu modlitby, k níž se svobodně zaváže? Je zajímavé: nejkomplikovanější techniky jogismu se považují za důmyslné, a na staré křesťanské meditativní způsoby modlitby, jako například růženec, se pohlíží jako na nemoderní. Proč vlastně? Ze zkušenosti nebo z ukvapeného rozumbradství? Mnoho jednotlivostí takových institucionalizovaných forem zbožnosti, i takových, které byly nebo jsou obecně církevní – pomysleme jen na půst újmy, půst od masa, půst eucharistický, svěcenou vodu v rodinném bytě atd. –, mohou být přístupné změnám a je vyžadovat, jak už je oficiální církev také namnoze uskutečnila. Smí však proto život křesťana zítřka být už bez každého takového institucionálního ražení vyplývajícího z křesťanství? Je obraz kříže ve vlastním bytě už staromódní? Proč by se nemělo křesťanské a humánní určení náboženských zvyklostí zítra v jejich jednotě nově objevit a žít? Oddávají se studenti, kteří konají pouť z Paříže do Chartres, dojemnému náboženskému folklorismu, nebo může něco takového mít i zítra ještě smysl, ačkoli nebo protože taková pouť se stylem i způsobem liší od pouti polské selky do Čenstochové?

Kde inkarnační síla křesťanské zbožnosti zcela ochabne, tam je zbožnost blízká smrti, i když bude dnes sebevíc milovat diskrétní formy střízlivosti a vkusu a nepotřebuje si přát, aby v každé tovární hale byl zavěšen kříž, nebo dovede myslit společně s těmi, kdo jsou dnes profánní, že v neděli o šesté ráno nemusí nutně kostelní zvony připomínat ranní bohoslužbu křesťanům, kteří mají hodinky a budíky. Toto všechno, co je v křesťanské zbožnosti institucionální, podléhá rozmanitým změnám. Díky Bohu, že tyto změny existují. Změny jsou však něco jiného než rozklad nebo atrofie. Sekulární instituce mohou značně přispět k tomu, aby se vyzkoušely, rozvíjely a příkladně žily nové věrohodně uskutečňované dobré formy institucionální pravé zbožnosti.


Foto: Archiv.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
25.4.2024 Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec
15.4.2024 Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec
8.4.2024 Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec
3.4.2024 Barokní jezuitské Klatovy
12.3.2024 Před sto dvaceti lety se narodil teolog Karl Rahner



Náš tip





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za formaci řeholnic, řeholníků a seminaristů
Modleme se, aby řeholnice, řeholníci a seminaristé dozrávali na své cestě povolání díky lidské, pastorační, duchovní a komunitní formaci, a stávali se tak věrohodnými svědky evangelia.

Národní úmysl
Za mistrovství světa v hokeji v Praze a Ostravě
Modleme se, aby sportovci i diváci mistrovství světa v hokeji dostali novou inspiraci v úsilí o férový přístup k životu a o harmonii duše a těla.

více »

Nejbližší akce

Duchovní obnova pro mládež


Víkend pro zájemce o jezuitský řád


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní pobyt pro seniory


Duchovní obnova pro všechny


Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní pobyt pro seniory


více »

Kalendárium

Památka Panny Marie della Strada


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil