Články

Australský jezuita a teolog Gerald O’Collins († 22.8.2024)

Pavel Ambros

Co bylo jeho životním heslem? Prostá věta: „Pokud nebudeme mít správně vyladěný pojem a postoj k Ježíši, nebudeme mít ani správný pojem církve a postoj k ní.“ Tato slova z rozhovoru, kterým s ním vedl časopis amerických jezuitů America v roce 2015, jsou klíčem k porozumění jeho intelektuální poctivosti a vášnivého vzletu k Božím tajemstvím. Ježíš a církev. To byl jeho svět. Počátkem všeho je ovšem Ježíš. V témže rozhovoru ho neváhal označit za „stálého společníka svého života“, k němuž chtěl a stále chce „soustředit veškeré své myšlení a lásku“. A toto propojení myšlení a lásky jej asi nejlépe charakterizuje.

Ježíš a církev, zde na zemi putující a na věčnosti oslavená, byli vždy v jeho pohledu „jedna skutečnost“ v oboustranném pronikání. Vlastně i převládajícím tématem více než sedmdesáti pěti knih, které během svého dlouhého života a dráhy akademika napsal nebo se na nich podílel. A také středem jeho vyučování v průběhu let. Jeho knihy se dodnes používají jako teologické učebnice na mnoha místech, ale pravděpodobně žádnou z nich neprolistovalo více studentů než jednu z nich: jeho knihu Christologie z roku 1995. O’Collinsovi na ní tolik záleželo, že ji dvakrát přepracoval a zahrnul do ní vždy nové trendy a poznatky v oboru, čímž rozšířil její záběr.

O´Collins se narodil 2. července 1931 v australském Melbourne a vystudoval Xavier College. Dědeček z matčiny strany Paddy Glynn byl ministrem federální vlády, zatímco jeho sestra Maev O’Collinsová se stala profesorkou na univerzitě v Papui-Nové Guineji. O´Collins studoval na Melbournské univerzitě, kde získal bakalářský i magisterský titul s vyznamenáním. Patřil mezi nejlepší žáky. V roce 1963 byl vysvěcen na kněze a v roce 1967 získal licenciát z teologie na Heythrop College v Oxfordshire. V následujícím roce získal titul doktora teologie na univerzitě v Cambridge v Anglii, kde působil jako vědecký pracovník na prestižní Pembroke College. Pět let vyučoval na Weston School of Theology (Boston Theological Institute) v Cambridge ve státě Massachusetts a na své domovské univerzitě v Melbourne, než v roce 1973 přijal profesuru na Gregoriánské univerzitě v Římě. Zde vyučoval až do roku 2006. Kromě toho působil šest let jako děkan této fakulty. Po odchodu z Gregoriány vyučoval otec O’Collins na univerzitě v Surrey, než se v roce 2009 vrátil do Austrálie, kde vyučoval na Australské katolické univerzitě a Jezuitském institutu spirituality v Parkville a působil jako vědecký pracovník na tamní Katolické teologické fakultě. V roce 2006 byl za svou dlouholetou službu katolické církvi vyznamenán titulem Companion of the Order of Australia.

Čeho si odborná veřejnost zvláště cení? Především doslova desítek a desítek úvah o Písmu, víře, christologii, eklesiologii, mezináboženském dialogu a dalších tématech, které napsal za více než padesát let svého působení. Jedním z jeho nejranějších článků byl článek o hledání historického Ježíše z roku 1971, esej tak erudovaná, a přitom čtenářsky přátelská svým tónem a přístupem, že stojí za to se k ní v několika bodech vrátit.

O’Collins v ní zdůraznil tři body, které by stály za zvážení především mnohým kazatelům, když mluví o Ježíši. Za prvé zdůrazňuje, že by Ježíš neměl být proměněn v našeho současníka; žil v určité historické době, tehdy a tam, v čase a epoše, kterou si pro svůj příchod zvolil. Píše zde poněkud polemicky proti tehdy módním proudům: „Popisovat ho jako revolučního vůdce, skutečně světského člověka nebo prvního hipíka může být emocionálně uspokojivé, ale z velké části jsou tyto stereotypy intelektuálně bezcenné.“

Za druhé, Ježíšův životopis nemůžeme z materiálů, které máme k dispozici, sestavit (což nám ale nebrání v tom, abychom se o to pokoušeli). „Naše znalosti o něm se prakticky omezují na poslední dva nebo tři roky jeho života. I pro tyto roky lze stanovit jen velmi málo přesných chronologických údajů. Prameny, které máme k dispozici, notně ztěžují proniknutí do Jeho vnitřního života,“ poznamenal O’Collins. Měl tím na mysli běžnou zkušenost historika, který se o to vždy znovu pokouší. A pokoušet musí. A za třetí, „musíme respektovat povahu evangelií jako krátkých svědectví víry“, což znamená, že nejsou historickými prameny přesně v tom obvyklém slova smyslu, jak o nich bez hlubší reflexe uvažujeme, ale zároveň nejsou jen „zbožnou literaturou či povídáním rané církve“.

Všechny jeho pomocné materiály, skripta, pomůcky studentům byly pečlivě připravovány a rozdávány studentům. Bohužel však nebyly všechny vytištěny. Znal, učil a sám vychoval mnoho učenců, kteří se stali předními osobnostmi v oblasti christologie, ekleziologie, mezináboženského dialogu a dalších. A mezi jeho akademické úkoly na Gregoriánské univerzitě, jak poznamenali australští jezuité v bezprostředně vydaném nekrologu, patřilo vedení disertačních prací nespočtu budoucích biskupů. Díky tomu byl ponořen bytostně do dvou velkých světů: římského prostředí akademického a papežského, globálního, celosvětového prostředí církve. O svém pohledu na globální církev píše podrobněji ve svých pamětech Na levém břehu Tibery (On The Left Bank Of The Tiber) z roku 2014.

O’Collins byl jedním z nejvýznamnějších obhájců Jacquese Dupuise SJ. Pro mne představuje stále inspirativní příklad postoje (a do jisté míry i zpytování pro mnohé z nás), jak se zastat spolubratra, který se stane nepohodlným, předmětem pozitivního či negativního zájmu hromadných sdělovacích prostředků. Podnětem k této masivní mediální kampani byla skutečnost, že tento teolog a odborník na mezináboženský dialog čelil na přelomu století vyšetřování, soudu a odsouzení ze strany tehdy Kongregace (nyní Dikasteria) pro nauku víry. V tomto se podobal P. H. Kolvenbachovi, který byl vždy osobně přítomen při obdobných šetřeních, aniž by jakkoli do procesu zasahoval. Samotná síla útoků na spolubratra nebyla důvodem k tomu, aby se ho v očích veřejnosti spíše spektakulárně zřekl. Ve svých pamětech se k tomu vrací a svůj postoj hájí. Z jeho úhlu pohledu nejenže vyšetřování Kongregace postrádalo některé nutné procesní kroky. Tvrdil a doložil, že otec Dupuis byl obviněn z toho, že zastává názory, které nikdy nevyjádřil v tom smyslu, jak byly interpretovány. Často to bývá jen dětinská touha zůstat za každou cenu oblíbencem médií, ne nepohodlným člověkem, který by podle nich zde vlastně jen neužitečně či nebezpečně zabíral místo.

Otec O’Collins napsal v roce 2017 úvod ke knize Nepotlačujte ducha: Rozhovory s Jaquem Dupuia (Do Not Stifle the Spirit: Conversations with Jacques Dupuis), kterou napsal americký vatikánský korespondent Gerard O’Connell. Jeho zájem i jisté propojení s Dupuisem, ale rovněž s Hans Küngem, vůbec neznamenalo, že by O’Collins, řekněme poněkud zprofanovaným slovníkem, byl progresista. O otázkách legitimně vznášených progresivní stranou uvažoval samostatně a necítil se být nutkán na ně odpovídat apologeticky nebo negativně polemicky. Chápal je jako inspiraci pro svůj náhled na otázky kristologie a ekleziologie na progresivní straně teologických otázek. Dobře je to patrné u jedné z jeho publikovaných knih s názvem Odkaz Jana Pavla II. (The Legacy of John Paul II). Také v některých christologických sporech s teology stál pevně na straně magisteria, takže byl v obecném povědomí spojen s věrností učitelskému úřadu církve, jenž však kriticky promýšlel po celý život pedagoga.

Můžeme zde připomenout jednu z jeho myšlenek, jež se váže na tajemství vtělení. Považoval je za ústřední tajemství pro pochopení církve. „Mluvit o Božím Synu, který přišel mezi nás, aby žil s námi, nám zní jako něco zcela prostého a samozřejmého,“ napsal. „Ale filozofové nám v tom příliš nepomáhají a v každém případě tato víra poukazuje na jedinečné tajemství, kvalitativně novou osobní přítomnost Boha v našem světě. Kdo ji neobjeví v osobě Krista i pro sebe, nikdy neobjeví plnost církve.“ Na jiném místě říká: „Vánoce nám ukazují, že se s Bohem setkáváme nejen skrze to, co vidíme a slyšíme, ale také skrze to, čeho se dotýkáme. Můžeme vidět, jak Bůh působí v dějinách. Můžeme otevřít uši, abychom uslyšeli Boží poselství, které je nám určeno. Ale můžeme také natáhnout ruku a dotknout se Božího Syna, který je nyní tajemně, ale skutečně přítomen mezi námi bohatou škálou nových způsobů.“

Pokud jde o akademickou rovinu, jaké poučení může tento nedávno zemřelý australský jezuita nabídnout budoucím generacím teologů, kromě lásky k Ježíši a lásky k církvi? Zaprvé, opakovaně a vytrvale doporučoval: učit se jazyky. „Hnáni pastoračními potřebami našeho světa a církve se příliš mnoho nastupujících teologů zdráhá učit jazyky, starověké i moderní, a provádět výzkum, který vyžaduje jejich povolání.“ Teolog se nesmí bát náročnosti, která se osvědčuje v horizontu desetiletí. „Katolická teologie více než kdy jindy potřebuje muže a ženy připravené věnovat se náročnému studiu. A to může být dlouhé, nezřídka celoživotní obětování se studiu. Tato oběť sice nebude doceněna, ale je pro utváření prostředí církve nezbytná.“ Měl velký cit pro jazyk, a proto razil teorii, že na slovech záleží více, než si obvykle myslíme. „V průběhu let jsem se naučil, že je třeba dávat si pozor na jazyk v Boží přítomnosti. Nejde jen o pomluvy nebo nactiutrhání. My teologové musíme být svědomití, pokud jde o slova, která používáme. Vyslovujeme slova živého Boha nebo před jeho Srdcem, které vše vnímá ještě jiným druhem citlivosti, než jak mluvíme o našem cítění.“

Mezi jezuity bylo velmi dobře známo, že jeho inteligence, humor a laskavost si získaly staré i nové přátele. Vychutnával si společnost přátel a kolegů a udržoval vřelé kontakty s rodinou a přáteli stejně jako se svými jezuitskými kolegy. Během desítek let svého působení v Římě byl vysoce ceněn mezi vyučujícími a studenty, zejména mezi mnoha zahraničními studenty (včetně australských kněží na postgraduálním studiu), které povzbuzoval a podporoval. Ale nejen to. Nikdy nepřestal být v srdci pastýřem a mnoha komunitám i jednotlivcům nabízel rekolekce a duchovní vedení. Byl vysoce ceněným členem Maltézského řádu a působil jako hlavní kaplan subpriorátu Neposkvrněného početí ve Victorii.

K poděkování australských jezuitů se můžeme připojit i my, kteří jsme měli štěstí se s ním v životě setkávat. Děkujeme Bohu za život a dílo P. Geralda O’Collinse SJ a svěřujeme ho vzkříšenému Pánu, kterému tak z celého srdce sloužil na tomto světě.

Foto: Australian Jesuits.

 odeslat článek     vytisknout článek