Články

Víra, jen víra přijímá moc Boží!

Pavel Ambros

Timaiův syn Bartimaios, vyděděnec, na okraji společnosti, žebrák. Zaslechne, že se Ježíš Nazaretský kolem chystá projít. Proč to zaslechne? V jeho srdci nechybí touha vidět. A proto volá. V tomto zvolání je velká spontánnost, je v něm židovská víra v přicházejícího Mesiáše, je v něm očekávání uzdravení, spásy, je v něm síla volat a dát se slyšet, v osobním přesvědčení, že ten rabín pro něj může něco udělat, protože je to Pán! Je schopný – podoben Hospodinu – péče a lásky k těm, které potkává.

Tuto jeho touhu chtějí ušlapat, pošlapat, vytvořit nepřekročitelnou bariéru. A Ježíš se u něj zastaví. A Duch mu klade do úst slova, která před tím vdechl Petrovi: „Ty jsi Kristus“ (Mk 8,29). Stane se přesně to, co Ježíšovi učedníci tolikrát slyšeli při jeho setkáních s trpícími nebo hříšníky: „Odvahu, vstaň!“ Ve výzvě vyjádřené slovy „Odvahu!“ (Mt 9,2-22; 14,27; Mk 6,50) je Ježíšovo srdce, které říká především: „Odvahu, nebojte se, mějte důvěru!“ To je první postoj potřebný při setkání s Ježíšem: člověk se musí vymanit ze strachu, osvobodit z nedůvěry, vyprostit z nedostatku očekávání. Copak lze někoho považovat za nehodného jeho lásky? V té chvíli jde o to vstát. Výraz ἔγειρε vyjadřuje pohyb, člověka vstávajícího po dlouhé nemoci z umírání do života. A to jediné, co má, odhazuje. Na rozdíl od boháče, který se nedokázal zbavit balastu svého majetku, a proto odešel smutný (Mk 10,21-22), se Bartimaios zbavuje jakýchkoli jistot, své minulosti, samotného života, a vyskočiv na nohy, tápavě se vydává k Ježíši. Odhazuje plášť. Velká je odvaha tohoto muže, zrozená z jeho svobody: ve své nahé chudobě a slepotě stojí před Ježíšem a očekává od něj všechno. Jaká síla modlitby: „Rabbi, můj pane, ať zase vidím!“

Modlitba je touha vyjádřená před Ježíšem a Bartimaios touží vidět, a to zdaleka nejen očima: chce vidět také srdcem, chce vidět ve víře, chce být ve světle, a ne ve tmě. „Jdi“, vydej se na cestu ke svobodě těch, kteří žijí ze vztahu. Prosme, aby Ježíš takovou víru v nás probudil. Čím se víra probouzí? Tím, že si uvědomíme, že víra v člověku už je! Jak? Přece Otec každému svému dítěti důvěřuje! Takto Ježíš probouzí víru, která je v druhých již přítomna: svou přítomností jako důvěryhodný a pohostinný člověk, který neříká, že je to on, kdo uzdravuje a zachraňuje, ale víra těch, kdo se k němu obracejí. Víra, jen víra přijímá moc Boží!

Tato epizoda je mnohem víc než pouhý příběh o zázraku, jak už čtenář Markova evangelia může pochopit. Ježíš se chystá vstoupit do svatého města kvůli svému umučení a smrti, ale jeho dvanáct učedníků zůstalo po celou dobu této cesty slepých. Naslouchali jeho slovům, ale nerozuměli jim, což ukazuje, že zdaleka neviděli události tak, jak je viděl Ježíš: nejprve Petr (Mk 8,32), pak všech dvanáct (Mk 9,34), a nakonec Jakub a Jan (Mk 10,35–37) se zdáli být slepí k jakémukoli zjevení, které jim Ježíš učinil. Nyní se však každý čtenář může ztotožnit s tímto slepcem z Jericha; stačí, aby si uvědomil svou vlastní slepotu, zvolal k Pánu: „Smiluj se nade mnou!“ a měl víru, že ho může vytrhnout ze tmy a dát mu vidět to, co jeho oči nevidí. Ano, v tomto kráčení za Ježíšem je pro nás žebrák a vyděděnec Bartimaios příkladnější než Dvanáct. Ať se každý z nás postaví před Pána Ježíše a s vírou a očekáváním k němu vzhlédne. Co máme dělat, když zjistíme, že jsme slepí? Mějme sílu a odvahu volat k němu samotnému: „Pane, smiluj se nade mnou,“ Kýrie eleison, toto velmi krátké, ale tak úplné zvolání adresované jemu, s plnou důvěrou, že nás může zachránit.

Foto: Pavel Langer (Člověk a víra).

 odeslat článek     vytisknout článek