Články / Články Dnes je 19. 8. 2018  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Články

         A     A     A

Budeme ovečkovat

Pátek, 8.1.2010
Vzpomínka redaktora Vatikánského rozhlasu Josefa Koláčka na zesnulého Petra Ovečku

Josef Koláček

Po dlouhá léta, kdy naše země byla oplocena ostnatým drátem, trojnásobně, a ještě nabitým elektřinou, a kdy i éterové vlny byly kořistí dravých rušiček, býval až legendárním hlasem svobodného světa. České vysílání vatikánského rozhlasu bylo silně rušeno, avšak P. Ovečka našel způsob jak tuto hradbu obejít. Převzal i latinské vysílání a tímto kanálem jsme dostávali všechny zprávy z katolického světa a papežské homilie, encykliky i dokumenty jednotlivých římských kongregací.

Latinské vysílání komunisté nerušili. Mysleli si asi, že tomu stejně nikdo nerozumí tak, jako oni. Jenomže tehdy kněží a mnozí laici znali latinu ještě z gymnázia a kněží ze seminářů a z teologických studií. A tak se nakonec všechny zprávy k těm správným uším dostaly.

Stále zůstával nedosažitelným hlasem výšin svobody, konejšivým, to ano, ale tak vzdáleným, vždyť byl až v Římě! Pro mne jako pro mnoho ostatních občanů to byl nedosažitelný sen - dostat se k moři nebo až do Říma.

Vzpomínám si, jak dávali v našich kinech půvabnou komedii „Prázdniny v Římě“, kdy se mi vtiskly nesmazatelně do paměti Španělské schody a chrám Trinita dei Monti, Andělský hrad a vysoké kamenné břehy Tiberu, římské fontány a pinie, a ty jsem obdivoval a o nich snil více, než o půvabné hlavní představitelce princezny Audrey Hepburn. Ze snění o nich jsem se stále probouzel do nevábné a někdy hodně tvrdé socialistické přítomnosti.

V roce 1968, po ruské invazi do naší země, se mi podařilo dostat se do Rakouska, do Innsbrucku na dokončení teologických studií, která jsem musel doma dělat potají, „na koleně“. A tak mi představení dali možnost vybrousit znalosti na akademickou úroveň. Z Innsbrucku už to bylo bez překážek, psát do Říma. Dva roky jsme si tedy s P. Ovečkou dopisovali. Jeho zásluhou jsem také brzo prolomil intelektuální útlum – dvacet let jsem žil na úrovni „rychlopalných krompáčů a tryskových lopat“, seřizování lisů, klempířské práce na plynoměrech a dalších dřin pomocného dělníka. Dal mi za úkol překládat pro Křesťanskou akademii v Římě, jež měla své nakladatelství a P. Ovečka byl „spiritus agens“ celého vydavatelství, i díky své mravenčí práci a nepřekonatelné obětavosti.

To všechno dělal vedle svých hlavních povinností v rádiu, kde musel vždy napsat, přeložit a jako hlasatel také do mikrofonu namluvit obsah českého a latinského vysílání Vatikánského rozhlasu. Vedle toho byl i šéfredaktorem měsíčníku „Nový život“ a sekretářem Křesťanské akademie v Římě. O nedělích a svátcích ještě pomáhal v římské farnosti San Giovanni de Rossi v pastoraci, zpovídání, přípravě na křest a na manželství i vyučování katechismu. Prostě na tři zdatné pracovníky by toho bylo až nad hlavu. On na to stačil sám.

Zadal mi první knihu na překlad – Hünnermannův životopis sv. Marie Goretti. Pozvedlo to mé sebevědomí, když jsem po nějakém tom měsíci držel v ruce knížku „I dnes se platí krví“. To byl tedy můj první překlad. Pak následovaly „Ženy v bibli“ od Alice Scherer a za odměnu mi vydal jedinou básnickou sbírku, kterou jsem si dovezl do ciziny. „Veroniku“ mi pak spolubratři v Innsbrucku přeložili do francouzštiny, němčiny i vlámštiny, a tak vyšla čtyřjazyčně. Líbila se mu nejvíce základní myšlenka: žena nesoucí kříž se setkává s Ježíšem, který jí podává roušku, aby tam otiskla svou zmučenou tvář.

Konečně nadešel den, kdy jsem po celonoční jízdě vlakem z Innsbrucku do Říma stanul na hlavním nádraží Termini před živým P. Petrem Ovečkou. Znal jsem jeho tvář z fotografií, takže mě jeho neokázalost, skromnost a jakýsi téměř omluvný úsměv nepřekvapily. Byla to pro mne úleva, protože jsem si nedovedl představit, jak se vyznám v takovém velkoměstě, jako je Řím, jak najdu „náš dům“, tehdy „casa scrittori“ (tedy „dům spisovatelů“) vedle generální kurie Tovaryšstva. Během dlouhých hodin ve vlaku jsem si vrýval do paměti adresu, ale tím se mé úzkosti nijak nezmenšily. Nyní jsem měl po boku P. Ovečku a všechny obavy zmizely.

První říjnový den, svátek sv Terezie od Dítěte Ježíše, vytáhl své vytříbené, oslnivé krásy – až později jsem se dověděl od svého průvodce, že to jsou „le ottobrate“, v Římě něco normálního, skoro jako východ a západ slunce. Tou poznámkou mírnil mé nadšení.

Podle komunistické propagandy, ale i diplomacie jsem měl stát před zavilým nepřítelem socialismu, prohnaným očerňovatelem rudého ráje, jaký vybudovala v Československu rodná komunistická strana, prodejným špiónem Vatikánu a amerických kapitalistů a válečných štváčů. Na propastnou lživost těchto titulů, či spíše nadávek, stačil jeho dobrotivý pohled a úsměv, plně odpovídající příjmení. Prostě jako ovečka, jako velikonoční beránek, náramně podobný těm, které dostává Petrův nástupce na Hromnice a z jejichž vlny se pak tkají pallia pro arcibiskupy metropolity. Lži v jediném okamžiku shořely, rozptýlily se jako dusivý smog a někde na horizontu ještě pomalu mizely jejich zrůdné ozvěny.

Ač jsem přišel ve dnech, kdy byl pod nátlakem komunistické diplomacie odvoláván z Vatikánského rozhlasu a já měl nastoupit na jeho místo, pomáhal mi při prvních krůčcích redaktorské i hlasatelské práce v rozhlase, jak jen mohl. Musel jsem z něho doslova tahat podrobnější informace o tom, proč musí po sedmnácti letech obětavé služby odejít z Vatikánského rozhlasu. A tak jsem se po neochotných náznacích dovídal celou pravdu.

Pavel VI. chtěl pomoci pronásledované církvi v Československu, jejíž biskupové byli ve vězeních nebo internaci a církevní správa ochromena dohledem komunistických církevních tajemníků. Usilovné pokusy o jmenování nových biskupů využívala komunistická diplomacie k vydírání. Při každém jednání v Praze nebo ve Vatikánu zarputile opakovala: „Válečný štváč a zavilý nepřítel ČSSR i socialismu Ovečka je jasným důkazem nepřátelského postoje Vatikánu k ČSSR, který dennodenně využívá vatikánského rozhlasu ke své podvratné činnosti.“ Když se pak vedoucí vatikánské delegace arcibiskup Casarolli ptal, jak konkrétně, uváděli zprávy „o internovaných biskupech, uvězněných kněžích a stovkách laiků, o lživé diskriminaci katolíků, jejich dětí ve školách, a to i po několika měsících od inkriminované konkrétní události a s jasným záměrem: očerňovat dobré jméno ČSSR“. Tak dlouho leckdy trvalo, než se nějaká zpráva dostala od nás do Říma. Petr Ovečka pak prý republiku očerňoval zvláště po vypovězení pražského arcibiskupa Berana, jeho jmenování kardinálem a jeho činnosti ve světě „nepřátelsky zaměřené proti ČSSR“.

A opravdu kardinál Beran byl hodně zván do různých italských měst i zemí Evropy, do USA a Kanady a pochopitelně novináři toho používali, aby vylíčili situaci pronásledované církve v ČSSR a bezpráví komunistického režimu. P. Ovečka pak o tom poctivě referoval v rozhlasovém vysílání, což mu komunisté nemohli odpustit.

Aby se vzala tato záminka komunistické diplomacii, měl či musel být obětován právě on. Odvoláním z rozhlasu a vypovězením z Říma. Jenomže v tom druhém bodě si zase postavil hlavu náš superior P. O'Neill a hrdě prohlásil: „Co mi má rozkazovat Státní sekretariát, koho mohu, či mám mít v našem domě? P. Ovečka je jezuita, zde zůstane a basta!“

On sám podle přísloví „sejde z očí sejde z mysli“ pak našel řešení. Měl stále pokoj v našem domě a pracoval v knihovně Historického institutu, ale přijal kaplanské místo ve farnosti San Giovanni de Rossi na druhém konci Říma a v koleji Nepomucenum měl pak kancelář a pracovnu jako sekretář Křesťanské akademie, jež byla zároveň redakcí „Nového života“. Jako šéfredaktor tohoto měsíčníku (od roku 1957-2001) pravidelně ve středu a v sobotu chodíval do české redakce Vatikánského rozhlasu pro kopie zpráv nebo programů, které by mohl použít v časopise. K obědu to byla jenom malá oklika z knihovny (Via dei Penitenzieri) přes rozhlas u Andělského hradu do Nepomucena (Via Concordia), kousek od Lateránu. Pro mne byl vítaným odlehčením ve shonu rozhlasové práce. Vždy se našlo něco na zub i na popití, a tak pomalu vznikala tradice - milého posezení a rozhovorů na nejrůznější aktuální, literární i historická témata.

V osmdesátých letech jsem začal číst celé dílo sv. Terezie z Avily a tak jsem tím byl zaujat, že jsem téměř pravidelně v hovoru citoval úryvky z děl této velké španělské mystičky. P. Ovečku to nijak nenudilo, ba naopak – snad také proto, že jeho strýc P. Jaroslav Ovečka SJ byl velkým znalcem španělské mystiky a přeložil celé dílo sv. Jana od Kříže. Velkoryse mi je věnoval v zelené vazbě, dodnes se jím pyšním ve své knihovně. Litoval, že si nevzal na teologické studie do Maastrichtu strýcův „Úvod do mystiky, zvláště sv. Jana od Kříže a sv. Terezie od Ježíše“, vydaný v Praze za války, roku 1940. Dokázal z něj citovat dlouhé úryvky a definice. A já mu záviděl jeho fantastickou paměť.

A jednou to kříslo – můj oblíbený termín – vyprávěl mi, že jeho strýc P. Ovečka měl dokončený překlad celého díla sv. Terezie z Avily a že mu jej estébaci při zatýkání na svatém Hostýně v noci ze 13. na 14. duben 1950 zabavili a zmizel u nich beze stop. Jen trochu smutněji dodával, že ten fakt také přispěl ke strýcově urychlené smrti. V té chvíli mě popadla silná myšlenka: „A já tedy přeložím dílo sv. Terezie znovu. Náš národ si zaslouží mít je v rodné řeči.“ Řekl jsem to nahlas a P. Ovečka dodal: „To tedy jistě vydáme v Křesťanské akademii.“ Bylo to jako šlehnutí bičem; vše se dalo do pohybu. Překládal jsem po večerech i ránech, takže v roce 1983 už mohla vyjít autobiografie „Život sv. Terezie Velké“ (398 stran) a pak do roku 1988 její další tři díla.

Když jsem po 22 letech, po pádu komunismu u nás, mohl navštěvovat rodnou zem, dovídal jsem se, kolika lidem tyto překlady pomáhaly a kolik řeholních i kněžských povolání se zapálilo či živilo těmito díly španělské mystičky. Nejkrásnější příhodu mi při jedné sobotní návštěvě vyprávěl sám P. Ovečka: „Přišel za mnou do Nepomucena jeden muž ušlechtilých rysů a bez okolků se představil s dodatkem, že je členem Československé akademie věd, mužem nomenklatury, který se mohl účastnit vědeckého kongresu ve Východním Berlíně, že využil vlivných známostí a dostal se do Západního Berlína a odtud letadlem do Říma. Že chce udělat svému příteli katolíkovi radost a přivézt mu jako dárek k vánocům životopis sv. Terezie z Avily, po kterém náramně touží. P. Ovečka mu jej chtěl dát zdarma, ba i více výtisků, ale vzal si jen jeden a trval na zaplacení.“ Po tom vyprávění jsem divže nezanotoval Te Deum laudamus!

I na vydání dalších osmi životopisů svatých nebo kandidátů svatosti a dvaadvaceti studií o jezuitských misionářích v zámoří od Číny přes Filipíny, Marianské ostrovy, Mexiko, Maraňon, Paraguay a Kočinčínu (dnešní Vietnam) měl lví podíl. Snad jen anděl strážný spočítá jeho cesty do tiskárny, hodiny, které strávil nad korekturami, vazbami a expedicí knih. Já zase na oplátku jsem se mu snažil odvděčit spolu s rektorem Nepomucena monsignorem Plannerem tím, že jsme dělali korektury jeho časopisu „Nový život“.

Když v roce 2001 ukončil jeho vydávání v Římě a byl povolán do Prahy, aby redigoval bulletin „Jezuité“, my v Římě jsme osiřeli. Jaksi ze setrvačnosti jsme si tehdy s P. Petrem Havlíčkem, který byl právě na stáži ve Vatikánském rozhlase, sedli a vzpomínali na P. Ovečku. Tu mi bleskl hlavou nápad: „Co kdybychom mu zavolali? Tak bude s námi aspoň po telefonu.“ Zvedl sluchátko a byl potěšen naším zavoláním. Hned jsme se domluvili na příští středu a pak ovšem i sobotu. Vznikla z toho milá tradice spojení mezi Římem a Prahou, mezi námi osiřelými a P. Ovečkou. A já pak na to vymyslel nové české sloveso „ovečkovat“. A tak jsme až do jeho poslední nemoci, kdy přestal zvedat telefon, ovečkovali pravidelně. Requiescat in Domino!


P. Petr (z Alkantary, podle přání jeho strýce) se narodil 8. října 1922 v Brankách u Valašského Meziříčí, do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil za války 7. září 1940. Kněžské svěcení přijal 22. srpna 1950 v Maastrichtu, po třetí probaci v USA působil v letech 1953-2002 v Římě. K nebeskému Otci se vrátil 22. prosince 2009 v Praze.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
13.3.2018 Vždy věrně a neokázale plnil úkoly, které se ukázaly jako zásadní
2.3.2018 Zemřel jezuita P. František Měsíc
22.2.2018 Zemřel Zdeněk Zelený, skaut tělem i duší
5.12.2016 I nadále ponese ovoce naděje
4.12.2016 Jezuité se rozloučili s otcem Kolvenbachem



Novinka

Žijeme v době papeže Františka

Michal Altrichter

Označení Žijeme v době papeže Františka podtrhuje, že se nacházíme uvnitř jeho pontifikátu. Text sleduje buď přímo komentář k jeho stanoviskům či k těm, kdo papeže hodnotí, nebo analyzuje, co je s jeho postojem spojené. Odpovídá též na otázku, zda papež rozděluje, nebo spíše připravuje na to, co je důvodem k plnější jednotě...
objednat »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl: Rodiny jako bohatství
Aby rozhodnutí, která mají dalekosáhlý ekonomický a politický dopad, chránila rodiny jako největší bohatství lidstva.
Národní úmysl: Za vnímání přírody a okolního světa jako daru, v kterém se Bůh zjevuje (srv. Žl 29/28).
více »

Nejbližší akce

Duchovní cvičení s Živými kameny


Pouť jezuitských přátel a spolupracovníků


Magis Panama 2019


více »

Nejbližší duchovní akce

Ignaciánské exercicie (Kurz 255)


Duchovní cvičení pro varhaníky a chrámové zpěváky


Duchovní obnova pro mladé


Duchovní cvičení pro všechny


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil