Rozhovory

Demokratické principy jsou v naprostém souladu s křesťanskou vírou

Redakce Jesuit.cz

Znáte dobře Asii. V čem se vám zdá odlišná od Afriky, jak její církev, tak i její společnost?

Hlavní věc, kterou jsem se v Asii naučil, je nedůvěřovat prvním dojmům. První dojmy bývají ovlivněny předešlými zkušenostmi, našimi očekáváními a předsudky. A druhou věcí, kterou jsem si uvědomil až po dlouhé době, je to, že neexistuje pouze jedna Asie. Asii tvoří mnoho zemí, mnoho kultur, mnoho tradic, různé historie a národy. Kdyby Afrika pro mne zůstávala jen „jednou Afrikou“, znamenalo by to, že jsem vůbec nic nepochopil.

Opravdu doufám, že mé chápání Afriky postupně krok za krokem poroste, a já dosáhnu toho, že si ještě hlouběji uvědomím, kolik je v Africe rozmanitých národů, jazyků, tradic, kultur... Teprve pak se konfrontace s Afrikou pro mě stane více konkrétní a jasně vymezená. Zdá se mi proto velmi obtížné, ne-li nemožné, abych srovnával Asii s Afrikou. Musel bych se ptát: Jakou Asii? A s jakou Afrikou?

V nejbližší době by měli být jmenováni sekretáři pro dialog s hinduismem, islámem, buddhismem, největšími náboženstvími světa. Jak vidíte dialog s tradičními africkými náboženstvími, se současným africkým náboženstvím, novými formami religiosity, například křesťanskými domorodými hnutími vedenými „proroky“, skupinami charizmatiků a podobně?

Než odpovím na otázku, chtěl bych připomenout pouze dva body. Tito sekretáři pro dialog s náboženstvími nebudou sídlit někde na ústředí, ale v místě, kde apoštolsky působí. Myslím si, že pro tento dialog je důležité, aby se něco odehrávalo přímo na jakési základně, kde osoby pobývají a žijí svou víru.

A je také důležité, abychom věnovali pozornost rozdílům: například dialog s buddhismem je zcela odlišný od dialogu s islámem. Jinými slovy, dojde-li k něčemu na úrovni života církve a Tovaryšstva, pak budeme moct teprve pomyslet na koordinování zkušeností a podobných iniciativ. Nelíbilo by se mi začínat shora. Doufám opravdu, že dialog s lidmi začne zdola a půjde až k náboženským kořenům. Teprve pak budeme moci myslet na sekretáře.

A toto nás vede ke druhému bodu. Opravdu doufám, že jezuité, kteří pracují mezi lidmi, s nimi dokážou navázat tak hluboké styky, že se rozvine opravdový dialog srdcí mezi našimi spolubratry a lidmi, kterým sloužíme. A kde je takový dialog, tam se vynoří náboženské kořeny života a budou součástí našeho dialogu s ním. Byl to vlastně mylný názor Evropanů, včetně vědců, považovat tradiční náboženství za „méně vyvinuté, primitivnější, méně vytříbené“ atd.

Je pravdou, že tento názor prosákl do celého našeho života do té míry, že i moderní evropští agnostikové (jak se sami definují nejkultivovanější sekularisté) i nadále skrytě nebo otevřeně jednají tak, že se to dá pochopit pouze pod prizmatem kategorií tradičního náboženství. Jak mi jednou řekl jeden japonský intelektuál, Evropané vždy byli a i nadále jsou „animisté“, i když to neradi připouštějí.

Jezuitský generál se během své návštěvy Afriky také zúčastnil bohoslužby ve farnosti sv. Antonína v Ghaně. (Foto: www.jesuits-anw.org)

Po těchto poznámkách nyní mohu odpovědět na Vaši otázku. Myslím si, že hlubokým základem našeho dialogu nesmí být ideje, systémy či pojmy, nýbrž osoby. Být osobou, to znamená být v dialogu. Nezáleží na oblasti specializace, na niž se zaměříme, opravdu záleží jen na lidech. Když s nimi vedeme rozhovor, vstoupíme do styku se starými i novými religiositami, starými i novými obavami, starými i novými rituálními potřebami, starými i novými vnitřními osvobozeními. V tomto případě je jasné, že budeme potřebovat větší hloubku své víry a důkladnou nauku, abychom mohli být pomocí pro ty, s nimiž hovoříme.

„Inkulturace“ je důležitým heslem africké teologie. Kde si myslíte, že bychom měli v této oblasti klást největší důraz: na liturgii, ekleziologii, na manželství a rodinu, na řeholní život, nebo na politiku a sociální spravedlnost?

Nemyslím si, že můžeme ty problémy izolovat. K inkulturaci, jako ke každému jinému vývoji v našem životě a myšlení, nedochází na čistě teoretické úrovni nebo tak, že si to naplánujeme. Dochází k ní spíše tehdy, když se dané osoby cítí svobodně a vyjadřují se takovými termíny, které odpovídají jejich zkušenosti a mentalitě. To se pak uplatňuje v liturgii, ekleziologii, v manželství, v řeholním životě i v sociální spravedlnosti. Inkulturace je životní styl v rozsáhlém kontextu toho, co nás činí lidmi.

Vidíte nebezpečí v tom, že by nás jezuity mohlo naše hluboké úsilí v sociální a rozvojové práci „sekularizovat“ nebo nás odcizovat od kněžství a církve? Ptám se na to i proto, že právě prožíváme „kněžský rok“?

Všechno závisí na duchovní i lidské hloubce, jakou jsme dosáhli ve svém životě. Sociální práce může rozptylovat od hlubokého vnitřního života nebo může být velkou pomocí k setkání s živým Bohem v těch, kdo trpí. Včera jsem dostal knihu o jednom jezuitovi, který se stal dělnickým knězem a žil v tomto prostředí vysoce duchovně. Kniha má titul „Bůh, přátelství a chudí.

Mysticismus Egida van Broeckhovena, dělnického kněze“. Tento jezuita chápal své povolání jako poslání učit osoby „jak žít přátelství hluboce mysticky“. Chápeme-li, že jeden z rozměrů kněžství je pomáhat lidem, aby se více přiblížili Bohu, pak sociální práce nemůže být považována za odcizující. Na druhé straně člověk zcela oddaný konkrétním časným výsledkům na poli sociální spravedlnosti se může hodně odcizit svému řeholnímu a duchovnímu poslání a být zcela otrokem výsledků své práce v politice či sociální oblasti.

Vaše poslední africká cesta vedla do Zimbabwe, které se potýká s řadou vážných celospolečenských problémů. Nemá dobrou vládu, snaží se bojovat s korupcí a násilím a vybudovat zemi na základech nové demokratické ústavy. Jak velkou šanci má podle vás demokracie v tomto kraji? Můžeme tvrdit, že demokracie má vlastně křesťanské kořeny, a proto jsme povinni ji podporovat? Mohl byste v odpovědi „sáhnout“ po bohatých zkušenostech z jiných rozvojových částí světa, zvláště z Asie?

Ze své osobní zkušenosti mohu jen říci, že demokracie může v zemi zvítězit a zapustit kořeny, pokud jde ruku v ruce s výchovou. A nemám na mysli nějaký západní styl výchovy. Odvolávám se na schopnost dobře nakládat s informacemi, porozumět skutečnosti, dobře o věcech soudit a důsledně jednat. Jestliže se obyvatelům nějaké země tají potřebné objektivní informace, jestliže se jim nedovolí porozumět, jaká řešení jsou správná a jaká špatná, je-li úsudek pokřiven propagandou, útlakem a povrchními slogany, a konečně, jestliže jsou prakticky nemožná odpovědná rozhodnutí, pak v takovém prostředí sotva můžeme očekávat opravdovou demokracii.

Všichni jsme v jistém smyslu pro demokracii, protože jsme všichni pro rozvoj a zrání osob. Není to nějaká jednostranná volba politického systému jako takového. Přejeme si, aby byla doceněna lidská schopnost růst, volit, chápat skutečnost a důsledně jednat. Jsme pro nestranné informace a výchovu, která učiní lidi schopnými chápat, usuzovat a odpovědně jednat. Nazývá-li se to demokracie, pak jsem pro. A nemůže to být nějaké stranické rozhodnutí, protože takové rozhodnutí by zbavovalo osoby jejich práv.

Skutečnost, že některé tzv. „demokratické“ systémy nefungují dobře, znamená pouze tolik, že demokracie potřebuje čas, aby zrála, a předpokládá řadu podmínek, jež vyžadují pozornost, nasazení a trpělivost. Nemůžeme očekávat od demokracie, že bude jako nějaká „instantní polévka“. Žádný systém nemůže dobře fungovat hned od první chvíle, kdy vznikne. To není možné nikdy. Všechny systémy musí být stále monitorovány, aby fungovaly účinně a racionálně.

A pokud jde o otázku, zda má demokracie křesťanské kořeny či nikoliv, na to si netroufán jednoznačně odpovědět. Ale mně stačí vědět, že její hlavní principy jako je lidská důstojnost, svobodný přístup k informacím či odpovědnost za vlastní jednání jsou v naprostém souladu s křesťanskou vírou.

Přeložil P. Josef Koláček. Redakčně upraveno.

 odeslat článek     vytisknout článek