Články / Dokumenty Dnes je 19. 6. 2024  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Dokumenty

         A     A     A

Evangelium vysvětluje kříž

Pondělí, 26.9.2011
Kázání Vojtěcha Suchého z pohřební mše na Velehradě

Redakce Jesuit.cz

Přinášíme v neupravené podobě promluvu P. Vojtěcha Suchého SJ na pohřbu zesnulých jezuitských kněží Antonína Holase a Karla Weichsela, který se konal ve čtvrtek 22. září 2011 od 15 hodin v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě.


Dnešní odpoledne je ovládnuto zbožnou a milující vzpomínkou na naše dva zemřelé spolubratry, kteří nám byli za života drazí: P. Antonín Holas a P. Karel Weichsel. Dáváme jim dnes prostor, aby znovu ožili v našich vzpomínkách a v naší modlitbě. My křesťané ovšem věříme, že naši zemřelí žijí ve smyslu mnohem opravdovějším, než jsou jen naše vzpomínky: žijí v Bohu. Když na ně vzpomínáme, není to, abychom stále živili bolestný okamžik odloučení, nebo abychom ho konečně uložením jejich tělesným ostatků do země odsunuli do zapomnění, nýbrž abychom se od nich naučili něco o velké cestě, kterou také my dříve než později musíme dovršit.

Leží tu před námi dvě rakve (stejné). Jejich osud, tedy životní běh, byl také dosti podobný. Když stručně shrneme běh jejich života: P. Antonín Holas: 85 let, Moravský Písek, gymnázium na Velehradě, za okupace ve Strážnici, vstup do řádu v roce 1943, filosofie v Brně, centralizační klášter Bohosudov, PTP, tajné svěcení 1953 p. biskupem Matouškem, práce v různých podnicích: Svit ve Zlíně, Ostrava atd, odsouzení ke 13 letům žaláře, amnestie po sedmi letech, pak zase práce v různých podnicích, v roce 1968 studia v Belgii, po návratu v roce 1971 vychovatel v Žampachu, průvodce v kostnici v Kutné Hoře-Sedleci, pak konečně duchovní služba v Krnově, Štěpánově u Olomouce, na Sv. Hostýne a nakonec v Českém Těšíně.

P Karel Weichsel zemřel o šest dní později ve věku 87 let. Pocházel ze Slaného, pak rodina žila v Hranicích, absolvoval reálné gymnázium, pak hudební školu obor housle, za války geometr v Rakousku, pak čtyři semestry teologické fakulty v Olomouci, vstup do TJ v roce 1947, filosofie v Děčíně, internace v Bohosudově, PTP, tajné svěcení na Slovensku z rukou otce biskupa Hnilici, soustružník v Hranicích, kriminál na tři a půl roku, pak pomocný dělník, topič, průmyslovka, revizní technik cihelen v Hranicích. V roce 1968 duchovní správa na různých místech Olomoucké arcidiecéze s asi pětiletou přestávkou, nakonec dlouhou dobu zde na Velehradě exercitátor.

Povahou ale byli otcové odlišní. Otec Holas byl znám svým humorem. Nesčetné vtipné průpovídky otce Holase by nikdy nevyšly z úst otce Karla (např.: předcházej chorobám – umři včas; když chtěl ukončit oběd a jít si odpočinout: „Myslím, že se schyluje k hádce“…). Otec Karel byl vážný, snažil se využívat čas, chtěl se vždy bavit jen o povznášejících věcech - byl tak trochu suchopárný, byl tak trochu samorost - v pozitivním smyslu - nepřijímal věci samozřejmě, ale všechno se snahou o vnitřní uchopení - což často vedlo k originálním a neotřelým myšlenkám i způsobu, jak je předávání dál. Jeho zájmem byla duchovní cvičení, která myslím jako jeden z prvních u nás se snažil dávat osobně. To byl charakter jeho činnosti: měl lidi rád a snažil se jim v osobních rozhovorech pomoci. Přeložil z němčiny několik knih i řádových dokumentů.

Boží slovo říká, že „Duše spravedlivých jsou v Boží ruce - a nedotkne se jich žádné utrpení." Smrt ale na nás hledí zblízka a hledí na všechny. Před ní jsme všichni naprosto rovni, všichni bezbranní a jí vystavení, jako děti v temnotě noci, které na lůžku rodičů se plni strachu tisknou mezi nimi. Mohli bychom uvažovat o hrozné tváři smrti, která se uhnízdila na dně našich myšlenek. A k čemu by to bylo? Jen si zvětšovat úzkost. Dívejme se spíš na jinou tvář smrti, tu, kterou může odhalit pouze Boží slovo. Tvář smrti, „která ztratila svůj osten a která je vítězně navždy zničena“, která už proto nehrozí našemu bytí neprostou destrukcí. K tomu musíme mít víru, že smrt je jednou provždy poražena v okamžiku, kdy jí prošel Ježíš Kristus, vysál jí - můžeme-li to tak říci- všechen jed a byl vzkříšen z mrtvých.

P .Holas napsal knihu Ježíš v evangeliu sv. Marka. Marek má nadání pro jazyk vypravěče, jednoduchý slovník, ale strhující. Nenačrtává ve svém evangeliu Ježíšův portrét nebo životopis, ale chce upoutat pozornost na tajemství Ježíšovy osoby. Nezmiňuje se ani tak o tom, co Ježíš říkal, ale spíš vypráví o tom, co Ježíš konal. Ukazuje jeho tak lidskou tvář, a zároveň jak se svými skutky vymyká všední skutečnosti. Zkrátka celým evangeliem se táhne jediná otázka: kdo je tento člověk? Marek zná odpověď, totiž odpověď věřícího člověka. Ale chce ji dokázat. Není jeho záměrem obdivovat portrét silné osobnosti, nýbrž spíše uvést do Božího plánu, který se uskutečňuje v Ježíšově osobě díle. Až teprve na konci, v utrpení a vzkříšení, se odhalí tajemství těm, kteří se vydají na dobrodružnou cestu angažovat se až do konce pro evangelium.

Bez oddechu se kácí nesprávné odpovědi, jako byly oficielní představy vyvoleného národa. I démoni jsou umlčováni, aby nevyhlašovali příliš brzy, že Ježíš je Mesiáš. Člověk je ohromen tajemstvím, jež zahaluje jeho osobu, jeho mesiánské tajemství, které je charakteristickým rysem Markova evangelia. A otázka se vrací stále naléhavěji, kdo je tento člověk?

Něco za polovinou evangelia se na chvíli rozplynuly falešné představy, když Petr prohlásil svou víru v Mesiáše - to je zvrat v celém evangeliu sv. Marka. Ale vzápětí, aby učedníky neovládala falešná představa, Ježíš je strhává na cestu utrpení. Zasvěcuje je, že následovat Ježíše vyžaduje sdílet osud trpícího Služebníka. Markovo evangelium je opravdu evangeliem utrpení.

Jak budou moci lidé pochopit takový požadavek a tento kříž, budící pohoršení, postavený na konci cesty? Sám Ježíš bude čelit potupení a smrti. Teprve tehdy, až už nebude možná žádná dvojakost, prohlásí, že je Mesiáš a Boží Syn. Teprve tehdy odhalí, proč se sám nazýval od počátku „Syn člověka", ona bytost božského původu, která vstupuje do lidských dějin, aby ve jménu Boha soudila a odpouštěla. Na kříži se všechno změní. Tato smrt je navýsost účinná. První plod církve, pohan setník již prohlašuje: „Tento byl skutečně Syn Boží“.

Pak zmrtvýchvstalý svolává své učedníky a otevírá před nimi nové cesty poslání církve. Konečně je jeho osobnost zjevena a kniha končí, jako když utne.

Tak je evangelium vysvětleno křížem. Ten je rozhodnou akci Boha v dějinách, bojem proti Satanovi a proti silám zla za osvobození lidí od všeho, co je spoutává; utrpení je podstatným okamžikem tohoto díla, protože stanoví ve světě nový řád věcí.

To vše, totiž evangelium, dosud pokračuje posláním církve. Nejsme vybízeni, ani při pohřbu, abychom kontemplovali minulost, ale abychom se zasazovali za toto evangelium a následovali Ježíše, aniž bychom toho litovali, abychom dokázali objevit, co objevili Ježíšovi apoštolé, i třeba naši zemřelí bratři.

P. Karel Weichsel před několika málo lety napsal v jednom dopise: „Děkuji Pánu Bohu za život, za celý život. Po dlouhém hledání a někdy i výhradách jsem se zcela ztotožnil a vnitřně přijal stanovy Tovaryšstva Ježíšova a ducha exercicií" K čemu svatý Ignác stále znovu a znovu v exerciciích vybízí je pronikavě poznání tajemství osoby Pána Ježíše Krista a to proto, aby člověk mohl co nejvíce (magis) pomáhat duším.

Otec Holas v jednom svém rozhovoru říká: „Na jezuitech mě oslovilo všechno, choval jsem se jako zamilovaný. Je pro mě těžké říci, co mě konkrétně přitáhlo do tohoto řádu, neboť když je člověk zamilovaný, hrají rozumové důvody vedlejší roli“ – a to nejde bez zamilovanosti do Krista. Otec Holas napsal ještě jednu knížečku se sobě vlastním humorným názvem „Mých prvních šedesát let v Tovaryšstvu“. Nakonec to bylo 68 osm; u P. Karla 64.

Měl bych končit, aby mě otec Antonín nenapomenul. Říkával, že řeči mají být krátké, ale dodával, že klobásy mohou být dlouhé.

Klasický text sekvence, která se používala při pohřebních obřadech „Dies irae, dies illa“ končí „Pie Iesu Domine, dona eis requiem“ – „Milý Pane Ježíši, dej jim odpočinutí“ a text mše Requiem jako tečku dodává: „Quia pius es“ – „vždyť jsi dobrý“ - to našim bratřím vyprošujeme pro celou věčnost.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
24.4.2024 Desáté výročí smrti P. Franse van der Lugta SJ
20.12.2023 Zemřel P. František Brázdil SJ
27.11.2023 Odvaha překračovat hranice a vracet se „domů“
23.10.2023 V Mnichově zemřel P. Eugen Hillengass SJ
29.6.2023 Neokázale a pilně sloužil



Náš tip





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za všechny, kdo jsou na útěku ze své vlasti
Modleme se, aby ti, kdo prchají před válkou nebo hladem a jsou nuceni podnikat cesty plné nebezpečí a násilí, našli v hostitelských zemích laskavé přijetí a nové životní příležitosti.

Národní úmysl
Za volby do Evropského parlamentu
Modleme se, aby poslanci zvolení do Evropského parlamentu respektovali přirozený řád vepsaný Bohem do stvoření a usilovali o opravdovou spravedlnost.

více »

Nejbližší akce

Víkend pro zájemce o jezuitský řád


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní pobyt pro seniory


Duchovní cvičení pro řeholní sestry všech řádů a kongregací


Duchovní obnova pro všechny


více »

Kalendárium

Schází se 1. generální kongregace

Památka sv. Aloise Gonzagy

Úmrtí Jana Tesánka


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil