Rozhovory

Církev si musí získat důvěru současného člověka

Jan Regner

Josefe, vrátil ses z Říma ze setkání nových provinciálů. Co bylo jeho smyslem a cílem?

Setkání trvalo dva týdny, 4.-16. března, a jeho smyslem bylo nové provinciály, jmenované v uplynulém půl roce, uvést do jejich úkolů a poslání. Motto setkání znělo: „Otevřete knihy!“ Existuje totiž příručka zvaná Praktické otázky, ve které jsou popsány velmi konkrétní záležitosti, např. jak se má psát dopis generálnímu představenému a co všechno patří do agendy provinciála. Cílem setkání bylo seznámit nás s tím, co je obsaženo v podobných manuálech, abychom s každou drobností nemuseli obtěžovat generální kurii.

Můžeš se s námi podělit o to, jak akce probíhala?

Většinu času s námi byl otec generál Adolfo Nicolás, po celou dobu pak jeho dva asistenti, kteří nás uváděli do jednotlivých témat. Při této příležitosti jsme také poznali celou kurii a obešli všechny sekretariáty, abychom se seznámili i s těmi, kteří v těchto úřadech působí, a pochopili, v čem jejich práce spočívá. Během prvního týdne nejprve každý z nás představil svou provincii. První tři dny jsme tedy jen dychtivě poslouchali, co se v jednotlivých provinciích děje. Pak jsme mluvili o poslání jezuitského řádu obecněji a nakonec jsme přešli k praktickým otázkám, např. k úřední korespondenci; hovořili jsme i o finanční administrativě, o vedení provincie a jejích členů, o meziprovinční a nadprovinční spolupráci.

V průběhu druhého týdne jsme více diskutovali a sdíleli své pohledy na celou řadu témat, např. na řízení pastoračních děl, koordinaci ředitelů škol, spolupráci s biskupy apod. Na konci druhého týdne nás navštívili tři sekretáři otce generála, kteří se zabývají třemi různými oblastmi, jež se vzájemně prolínají: oblast šíření víry, spravedlnosti a spolupráce. Když chce člověk šířit víru, tvoří nedílnou součást jejího hlásání spravedlnost a vzájemná spolupráce. Jsou to jakoby tři nitě, které jsou spleteny v jeden provaz, teprve potom může tento provaz něco nést.

Na konci setkání jsme ještě navštívili některé římské domy, které jsou ve správě jezuitů. Byli jsme na Gregoriánské univerzitě, v mezinárodní koleji del Gesù, sloužili jsme mši svatou v pokojích sv. Ignáce. Ale navštívili jsme i hrob sv. Petra. Osobně jsem se také potkal s českými jezuity, kteří v Římě působí.

Jakou formu setkání mělo a odkud byli provinciálové, kteří se ho zúčastnili?

Setkání mělo formu konference, čili většinu času jsme zůstávali na kurii a intenzivně pracovali. Byl to velmi náročný, ale plodný pobyt. Skupina provinciálů byla velmi zajímavá. Celkem nás bylo čtrnáct: čtyři pocházeli z Evropy, šest z Indie a okolí, dva z Latinské Ameriky a po jednom ze Severní Ameriky a z Číny. Nebyl tam tentokrát nikdo ze Spojených států ani z Afriky.

Co Tě nejvíc zaujalo?

Zajímavé bylo například poslouchat indické provinciály, když vyprávěli o svých provinciích. Indický subkontinet je obrovský. Jezuité tam mají vysoké školy, jak humanitního tak technického směru, střední školy, působí ve všech vrstvách společnosti, i mezi chudými kmeny. Mají jakousi politiku tří jazyků: jeden je mateřský jazyk, druhý hindština a třetí angličtina. Ta je důležitá ke vzájemné komunikaci, takže všechna jejich studia jsou v angličtině. Aby se nějaký Ind mohl stát jezuitou, musí kromě své mateřské řeči ovládat i hindštinu a angličtinu.

V západní Indii, např. v Bombaji, ubývají povolání, zatímco na východě, např. v Darjelingu nebo v Nepálu, povolání stále jsou. Zdá se však, že snížený počet povolání je úměrný počtu dětí v rodinách. Podobně je to jistě i v naší sekulární společnosti. Církev v řadě zemí zvyšuje socioekonomický status. Když člověk absolvuje lepší školu, jeho socioekonomický status se zvýší. Křesťanské školy jsou často elitní, a tím si církev získává ve společnosti vysoký kredit. Mnoho lidí se i z tohoto důvodu obrací na křesťanství. Podobně tomu kdysi bylo i u nás, já to nazývám starou evangelizací. My ovšem v postmoderní společnosti často mluvíme o "nové evangelizaci", protože naše situace je jiná. Tento kontrast mě velmi zaujal.

Zaujala mě i komunita jezuitů, kteří pracují na kurii. Vládne tam velmi činorodá atmosféra. Jsou tam jezuité, kteří pro mě byli inspirací, žijí duchovně, mají charisma a zároveň i lidský přístup, jsou vstřícní, schopní, pracovití a spolehliví. V takové společnosti je člověku opravdu dobře.

Všechny velmi překvapilo, že se papežem stal jezuita

Byl jsi ve Věčném městě v době zvolení nového papeže. Jak jsi to prožíval?

Ze začátku jsem byl zaujat svou prací a starostmi natolik, že konkláve šlo trochu mimo mě. I když je pravdou, že do Říma jsem odlétal ve stejný den jako kardinál Duka, takže to byla opravdu vzácná shoda. Někteří účastníci našeho setkání to samozřejmě sledovali. Když se po úvodních kongregacích kardinálů z celého světa zavřely dveře Sixtinské kaple, všichni s rostoucím napětím začali čekat na bílý dým a pak už i já jsem měl stále zapnutý svůj mobil s přístupem na internet a po očku jsem sledoval přímý přenos komína nad Sixtinskou kaplí.

Zajímavé bylo, že mezi námi byl i nový argentinsko-uruguayský provinciál Alejandro Tilve, tedy "představený" budoucího papeže Františka.

Jaká tehdy v Římě a na jezuitské kurii panovala atmosféra?

První den si všichni byli jisti, že konkláve neskončí, ale druhý den už seděli trochu jako na trní. Když jsme o půl sedmé večer skončili jednání, dým se stále neobjevil. Na večeři v sedm byl prázdný refektář, všichni dychtivě čekali na zprávu, jak skončila odpolední volba kardinálů. Větší část jezuitů šla přímo na náměstí sv. Petra, menší sledovala dění z terasy našeho domu, kde je krásně vidět na svatopetrskou baziliku. Na střechách a terasách všude kolem nás měli rozbité stany pracovníci médií, kteří nepřetržitě sledovali průběh konkláve.

Počasí bylo nejprve nevlídné, po abdikaci Benedikta XVI. byly velké bouřky, které trvaly i na začátku konkláve, nechyběly ani kroupy, hromy a blesky. Náměstí vypadalo jako moře deštníků. I ve středu odpoledne stále poprchávalo, nicméně kolem sedmé déšť ustal a brzy na to se ukázal bílý dým a za chvíli zazněly zvony. Všichni začali nadšeně tleskat a jásat. Lidé z celého Říma se poté začali sjíždět a postupně naplnili nejen celé náměstí sv. Petra, ale i hlavní ulici Via della Conciliazione. Neklid se objevil i v zástupech žurnalistů, kteří se s mikrofony v ruce vzájemně překřikovali a ze střech a teras domů namířili svoje kamery na balkon svatopetrské baziliky.

Jaká byla bezprostřední reakce na to, že papežem byl zvolen argentinský kardinál a jezuita Bergoglio?

Když se ukázal kardinál Tauran a ohlásil jméno nového papeže, všichni se na sebe nevěřícně podívali. „Je to Bergoglio a zvolil si jméno František,“ řekl jsem. „To není možné, to ses přeslechl, Bergolio je jezuita z Argentiny,“ odpověděli mi někteří spolubratři. Stáli tam s námi i dva Poláci, kteří poslouchali přenos z rádia a ti brzy nato potvrdili, že novým papežem se skutečně stal jezuitský kardinál Jorge Mario Bergoglio, arcibiskup v Buenos Aires.

Nemůžu říct, že by mezi jezuity zavládlo nějaké nadšení, nikdo o něm nic nevěděl. Všechny velmi překvapilo, že se papežem stal jezuita, protože něco takového nemá v dějinách řádu obdoby. Všichni jsme se proto tvářili nevěřícně a hlavou se nám táhla řada otázek.

Mluvčí Svatého stolce, jezuita Federico Lombardi, při narychlo svolané tiskové konferenci prohlásil, že většina jezuitů reagovala poněkud zmateně, protože je to situace, ve které jsme se my jezuité nikdy neocitli. Proto nikdo neví, co to bude znamenat pro řád a církev, jak si to vyložit...

Ano, takovou atmosféru jsem na kurii vnímal i já. V Konstitucích našeho řádu je navíc psáno, že máme odmítat biskupské úřady a přijímat je jenom v případě, že si to vyžádá závažná situace místní církve. Jezuité proto až na výjimky nemají ve zvyku zastávat v církvi vysoké úřady. I proto způsobila tato volba mezi spolubratry takové překvapení.

Velké dojetí v nás všech vzbudilo to, jak papež před prvním požehnáním nejprve prosil o modlitbu všechny přítomné a poté sklonil hlavu. Celý stotisícový dav se náhle ztišil a ponořil do modlitby za nového papeže. To byl velmi silný moment. Když jsme se potom sešli na večeři v našem refektáři, vnímal jsem velkou radost a údiv.

Jak to komentoval nový argentinsko-urugyajský provinciál?

Toho jsme celý následující den neviděli, jakoby zmizel (směje se). Měl mnoho různých setkání a vystoupení v médiích. Takže se mezi námi nějaký čas neobjevil.

Ty ses před několika dny vrátil do naší provincie. Jaké povinnosti Tě jako provinciála v nejbližší době čekají?

Těch povinností je nakonec více, než jsem si myslel. Čekají mě nejrůznější schůzky a předem domluvené akce. Blíží se oslava Velikonoc, v dubnu se mám účastnit setkání formátorů v Krakově, v květnu budeme v našem kolínském domě hostit setkání evropských provinciálů, musím vyřídit stohy korespondence, začít navštěvovat komunity, čekají mě rozhovory s jednotlivými členy...

Na co by ses chtěl hlavně zaměřit?

To, co mi leží na srdci, jsou především výzvy nové evangelizace. To je pro mě zvlášť důležité téma v době, kdy prožíváme Rok víry. Snažím se ho promýšlet, protože pokud my Češi jsme něčím jedineční, pak je to právě situací církve působící uprostřed tak sekularizovaného prostředí. Například v severních Čechách činí pravidelná návštěvnost lidí na bohoslužbách přibližně 1% zdejší populace. Jsou dokonce okresy s návštěvností 0,7%.

Nová evangelizace je tedy zvlášť pro tyto oblasti velkou výzvou. Jejím cílem nemůže být jen zvyšovat socioekonomický status lidí, jako tomu bylo kdysi a jako tomu dosud je v zemích třetího světa. Křesťan musí něčím upoutat pozornost, aby se pro současného člověka stal partnerem vzájemného dialogu. Ve chvíli, kdy má člověk nějakou zodpovědnost, hledá pomoc, abych se mohl o něco opřít a rozhodl se správně. Myslím, že právě v této oblasti má křesťanství co nabídnout. Církev má také své duchovní poslání, hovořit s lidmi o Bohu. Ale nejdříve si musí získat důvěru, aby jí současný člověk naslouchal.

 odeslat článek     vytisknout článek