Články

Odkaz koncilu je úsilí o stálou metanoiu

Lenka Češková

1. Vybavíte si nějaké konkrétní pocity či dojmy spojené s vyhlášením koncilu?

2. Svolání koncilu je spojeno s postavou Jana XXIII. V čem vidíte jeho přínos pro svolání a průběh koncilu? V čem spatřujete jeho odkaz? Je pro vás osobně v něčem inspirací?

Přínos Jana byl ovšem významný během koncilu: svým postavením zajišťoval svobodu Ducha při hledání cesty jak dál – dle rad dobře připravených poradců – na rozdíl od předem vytyčené trasy preláty Kurie. Duch přece vane, kam chce! Díky papeži byl tento koncil nejvýraznější událostí od dob Seslání Ducha svatého. Po prvé tu byl zastoupen celý svět. Po prvé pozorovatelé zvenčí církve. Po prvé svobodné projevy, netlumené zásahy Kurie atd. Byly vzaty v potaz výsledky dlouholeté práce teologů, do té doby umlčovaných. Tyto druhé Letnice žel mnozí nereflektují – jako kdysi ty první v Jeruzalémě – a zůstaly mimo Boží příběh…

Odkaz papeže Jana: počítat s tím, že věřící (lidé) dospěli a nelze s nimi jednat jako s prvňáčky. Oni jsou přece lid vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý (1 Petr 2,9). Klérus – podle Krista – má sloužit, ne si nechat sloužit nebo dokonce povýšeně panovat. Jan věděl, kdy slaví jmeniny dělník dole v suterénu papežského paláce! On inspiroval ty nejlepší z biskupů ke slibu pokory a chudoby ve vatikánských katakombách. Tohle všechno je také pro mne osobně inspirací pro jednání s lidmi. Kostely se plní tam, kde lidé zažívají lásku, zájem.

3. Samotné pokračování v koncilu a jeho další průběh závisel na rozhodnutích papeže Pavla VI. Jak byste zhodnotil jeho přínos a roli v koncilním a pokoncilním vývoji církve?

4. Jak byste srovnal papeže Jana XXIII., Pavla VI. a Jana Pavla II. s ohledem na osobní svatost, zbožnost, integritu života, meditativní hloubku, a zároveň s ohledem na schopnost vystihnout problémy církve a napomoci jejich řešení?

Osobní svatost papežů je jedna věc. Pochopení situace a řešení je druhá věc. Pius IX. proklečel hodiny v modlitbách, a přesto byl úplně vzdálen realitě za zdmi paláce. Níže v bodě 5. to vysvětlím. Kdo zná dění za kulisami od doby Řehoře XVI., ví, o čem mluvím. Zdá se mi, že Kurie se snaží svatořečením některých papežů zastřít ono dění za kulisami svatými obrázky, a tím potlačit případnou kritiku.

5. Neohrožuje vliv silných osobností papežů, jaké známe z celého 20. století, princip kolegiality v církvi, který II. vatikánský koncil znovu zdůraznil? Jak by se měla síla papežovy osobnosti v církvi nově projevovat?

Kardinál Martini řekl před svou smrtí: „Mezi biskupy vymřely osobnosti.“ Z téhož důvodu mohl – musel – říci před papežskou volbou kardinál Vlk, že mezi kardinály nikdo nevyčnívá. Čím to je? Je to následek toho, že Kurie už celých 35 let vybírá za biskupy hodné lidi, ale žel nikoliv silné osobnosti. S těmi má totiž „potíže“. Oni právě usilují o podíl, o svůj podíl na kolegialitě. Nechtějí být jen figurkami na šachovnici světa, kývači na dirigenci centra. Úslužnými úředníky s vyhlídkou na purpur. Vrátím se k tomu v bodě 6. O kolegialitě se teoretizuje. Diecézní biskup, nástupce apoštolů, je v kanceláři Úředníka Kurie pouhý petent. Síla papežovy osobnosti by se tedy mohla NOVĚ projevovat jmenováním odvážných osobností za biskupy. Dát jim důvěru i část papežských pravomocí (Exodus 18,13-26). Více jsem o tom psal v Univerzu 2/2013 (str. 18). Dále v brožuře „Kam jdeme?“ (str. 114).

6. Co je pro vás osobně z koncilního odkazu nejdůležitější?

 odeslat článek     vytisknout článek