Dokumenty |
A A A
|
Prostředník smířeníPátek, 25.4.2014 Dopis generálního představeného jezuitů při příležitosti svatořečení Josefa Anchiety
Lenka Češková Ve čtvrtek 24. dubna večer slavil papež František, za přítomnosti kardinála Raymunda Damascena Assise, předsedy Brazilské biskupské konference, a dalších představitelů brazilské církve v římském kostele sv. Ignáce děkovnou bohoslužbu za svatořečení apoštola Brazílie sv. Josefa Anchiety. Český překlad homilie Svatého otce přineslo Radio Vatikán. Níže uvádíme překlad dopisu, který zaslal jezuitům generální představený Tovaryšstva Adolfo Nicolás při příležitosti Anchietova svatořečení 3. dubna 2014.
Drazí bratři a přátelé v Pánu,
svatořečení bl. Josefa Anchiety, dnes, 3. dubna 2014, je událostí, po které církev v Brazílii hluboce toužila již dlouhou dobu. Za apoštola Brazílie, jak jej známe dodnes, Anchietu prohlásil arcibiskup Ria de Janeira ve městě Reritiba, v tomtéž kolejním kostele, ve kterém se roku 1597 konal jeho pohřeb.
Tovaryšstvo musí odpovědět na výzvu, kterou pro něj představuje tato všestranná osobnost, jejíž odkaz je v dnešní době inspirativní a nanejvýš aktuální. Co nám Pán chce říci tím, že v průběhu ani ne jednoho roku nám věnoval tento dar, totiž že církev uznala evangelijní hodnotu životů našich dvou druhů, Petra Fabera a Josefa Anchiety? Jedná se o dva muže, kteří konali tak odlišné, a přesto tak podobné misijní poslání v duchu Tovaryšstva, který má být hnací silou našeho poslání. Oba nás intenzitou svých životů vyzývají, abychom si uvědomili, že „obnovení“ by pro nás mělo být – spíše než pouhou historickou událostí – manifestací stále přítomného „způsobu bytí“ apoštolského těla v neustálém znovu utváření.
Josef Anchieta, „středně vysoký, hubený, pevného a rozhodného ducha, opálený, s modravýma očima, širokým čelem, velkým nosem, řídkým vousem a se šťastnou a přátelskou tváří“, strávil 44 let svého života tím, že křižoval velkou část území Brazílie a přinášel dobrou zvěst evangelia domorodým národům.
Josef Anchieta se narodil v Tenerife (Španělsko) v roce 1534, jako třetí z deseti dětí v rodině Lópeze de Anchieta a Díaz de Clavijo. Po otcovské linii byl příbuzným rodiny Loyola a v jeho žilách proudila, jako dědictví jeho prarodičů z otcovy strany, krev Židů, kteří konvertovali ke křesťanství. Brzy byl poslán na studia na univerzitu v Coimbře (Portugalsko), během tříletého zlatého období tehdy nově založené Koleje svobodných umění. Jeho povolání k řeholnímu životu se zrodilo v atmosféře idejí a morálních svobod, které ho nepodporovaly; snad ho však stimuloval příklad některých jezuitských druhů, kteří měli vliv na univerzitě. Dopisy Františka Xaverského vskutku ovlivnily mladé univerzitní studenty po celé Evropě.
Krátce po přijetí do noviciátu Tovaryšstva v portugalské provincii 1. května 1551 onemocněl vážnou tuberkulózou kloubů a kostí, která mu ve věku 17 let způsobila viditelné zakřivení zad. Jeho obavy, že se nebude hodit pro apoštolát, značně zmírnila utěšující slova P. Simóna Rodriguese, zakladatele portugalské provincie: „Neznepokojuj se kvůli této deformaci. Bůh tě takového miluje.“ A ve vzduchu již byla naděje: z Brazílie začaly přicházet dopisy P. Manuela de Nóbregy, který hovořil o blahodárných účincích klimatu oněch zemí na jakýkoliv typ onemocnění. A tak se tam Anchieta vydal, hned po složení svých prvních slibů, 8. března 1553 ve věku 19 let, ve třetí jezuitské výpravě, která vyplula do Brazílie.
Zde se dostáváme k prvnímu z paradoxů tohoto mladého jezuity: silnému kontrastu mezi jeho tělesnou křehkostí a intenzivní apoštolskou vitalitou, kterou projevoval nepřetržitě po 44 let při křižování mnoha oblastmi Brazílie až do své smrti ve věku 63 let. Život Josefa Anchiety byl apoštolský a radikálně evangelijní. „Nestačí opustit Coimbru,“ řekl svým nemocným bratřím, kteří zůstali doma, „s horlivostí, která brzy vyprchne, dokonce ještě předtím, než překročí linii (rovníku), nebo která brzy vychladne, a přát si přitom vrátit se do Portugalska. Je třeba mít plné brašny, abychom vytrvali až do konce dne.“
Výzvy našeho poslání v dnešní době stále více vyžadují „revitalizaci apoštolského těla“ Tovaryšstva. Pramen, ze kterého Anchieta čerpal apoštolskou vitalitu, byla jeho hluboká duchovní zkušenost. Jeho pověst světce a činitele zázraků se opírá o jeho lásku, modlitbu, pokoru a službu.
Jedna z Anchietových kritik před paterem visitatorem byla, že „měl příliš mnoho křesťanské lásky“. V očích jeho kritiků byla Anchietova nadměrná dobrota příčinou způsobu řízení, který inklinoval k přílišné shovívavosti. P. Gouveia nicméně nesdílel stejný názor. Podle něj je Anchieta „člověk věrný, rozvážný a pokorný v Kristu, velmi oblíbený u všech, na něhož si nikdo nestěžoval, a není ani možné, abych našel slovo nebo čin, v nichž by učinil něco špatně.“ Upřímný přítel všech, věděl, jak spojit laskavost s přísností a pevností, tak, jak si to sv. Ignác přál u každého dobrého superiora. I přes Anchietovu dosti zjevnou nemoc může být období jeho provincialátu považováno za jedno z nejdynamičtějších a nejplodnějších ve své době.
Ze 44 let, které strávil v Brazílii, nejméně 40 charakterizuje neustálé cestování, které Anchieta započal v oblasti São Vicente a Piratininga mezi lety 1554 a 1564, kdy bylo založeno město São Paulo a prožilo svá první léta. Toto cestování mu nebránilo dávat lekce latiny a věnovat se důkladnému studiu jazyka Tupí, což mu zároveň umožňovalo rozsáhlou misionářskou a katechetickou činnost. Jako provinciál, kterým byl jmenován roku 1577, a později jako superior navštěvoval domy a komunity: otec chudých, léčitel nemocných a trpících, poradce guvernérů, ale především přítel a ochránce indiánů v jejich vesnicích.
Teprve v roce 1595 ho poslušnost osvobodila od řídících povinností. Zůstaly mu jen dva krátké roky života. V nich si ještě našel čas k tomu, aby se podílel na obraně vedení Espírito Santo proti nájezdům indiánů Goytacazes. Jeho posledním působištěm byla vesnice Reritiba. Tam začal psát „Dějiny Tovaryšstva Ježíšova v Brazílii“, vynikající práci, která se ztratila a zůstaly z ní jen fragmenty.
K tomuto putovnímu životu Anchietu rozhodně nepoháněl dobrodružný duch, ale spíše duch otevřenosti pro misii, duchovní svobody a připravenosti hledat a nacházet v každém okamžiku vůli Páně. Skutečná apoštolská horlivost ho doprovázela až do samého konce. „Protože si nezasloužím být mučedníkem jiným způsobem,“ sám píše, „ať mě smrt alespoň nalezne opuštěného na jedné z těchto hor a tam ať zemřu za své bratry. Moje tělesná schránka je slabá, ale mně stačí síla milosti, která z Boží strany nikdy nezklame.“
Neměla by mobilita – se vším, co to znamená pro duchovní svobodu, disponibilitu a schopnost rozlišovat a činit rozhodnutí – být jedním z nezbytných charakteristik našeho apoštolského těla? Anchietovy neustálé cesty, téměř jako způsob života, by v dnešní době mohly inspirovat a oživovat naše hledání apoštolské mobility s cílem reagovat na výzvy, které před nás staví nové hraniční oblasti.
Velmi významný rys lidského, duchovního a apoštolského charakteru Josefa Anchiety je spatřován v jeho schopnosti organizovat misii dobře strukturovaným způsobem a integrovat přitom různé apoštolské aspekty a rozličné dimenze do jediného projektu, diverzifikovaného a komplexního, avšak jednoho a jedinečného. A ve středu, jako smysl toho všeho, stojí láska k indiánům: „Soucítím s indiány,“ sám píše ze svého posledního útočiště ve vesnici Reritiba, „kteří jsou mi blížší než Portugalci, protože je jsem přišel hledat do Brazílie, ne Portugalce.“
S P. Nóbregou se zúčastnil prvního zakládání Ria de Janeira. Druhé a definitivní založení se konalo teprve o dva roky později za pomoci skupiny, která připlula z Portugalska, v čele se samotným guvernérem Memem de Sá. Při této příležitosti napsal Anchieta své první dílo v latině: De gestis Mendi de Saa. Do tohoto období patří i náboženské drama „Pregação universal“ (Univerzální kázání), inspirované domorodým ceremoniálem vítání slavných osobností, kterým Anchieta do jazyka Tupí zavedl verše a sloky typické pro portugalské divadlo. Vždycky dokázal dát své mimořádné dary dokonalého humanisty do služby misie: své perfektní ovládnutí gramatiky, svou zálibu v latinských klasicích a své rétorické schopnosti. S velkým úspěchem složil v jazyce Tupí „Dialogy víry“ (katechismus pro vzdělávání indiánů v křesťanské nauce), redigoval krátké spisy pro přípravu na křest a zpověď a dokončil gramatiku jazyka Tupí, který byl nejčastěji používaným jazykem na pobřeží Brazílie.
Jako prostředník smíření, kterým vždy byl, se významně zapojil do dialogu s indiány Tamoyos, a to až do té míry, že byl odveden jako rukojmí a jako vězeň mezi nimi strávil pět měsíců. Když byl uzavřen mír s Tamoyos a Anchieta byl osvobozen, stále ještě měl dost odvahy k návratu do São Vicente a ke složení básně o Panně Marii: De Beata Virgine Dei Matre Maria. Překážkou mu nebyla ani absence papíru. Dvojverší po dvojverší zapsal do písku a pak se oněch více než 5800 krásných veršů naučil nazpaměť.
Lidový folklór, adaptovaný do podoby náboženské hudby, mu napomáhal k prezentaci posvátných dramat v portugalštině a v jazyce Tupí. Jeho činorodost při obohacování pastoračního a katechetického působení mezi indiány slavnostními divadelními představeními byla neutuchající. Přizpůsobení se psychologii domorodců považoval za nezbytné.
Máme mnoho důvodů k vděčnosti za to, že papež František uvedl Josefa Anchietu před celým světem jako nový a vynikající příklad svatosti. Pro Tovaryšstvo Ježíšovo je to příležitost k intenzivní obnově hledání oněch horizontů, které Anchieta sledoval a které jsou vždy nové: sensibilita tváří v tvář etnické rozmanitosti a náboženskému, kulturnímu a společenskému pluralismu; neúnavný vývoj čerstvé tvůrčí svobody a zodpovědné schopnosti improvizace; neustálé hledání inkulturovaných projevů křesťanství a evangelizace.
Nechť nám tento nový přímluvce pomáhá hledat Boží vůli pokaždé s větším odhodláním a neúnavně ji plnit.
Bratrsky Váš v Kristu,
Adolfo Nicolás SJ
Generální představený
V Římě, 3. dubna 2014
(Originál: španělsky)
Videozáznam děkovné mše naleznete zde.
Zdroj/ Foto: SJWeb.
odeslat článek vytisknout článek
|
Náš tip
Úmysly Apoštolátu modlitby
Úmysl papeže
Za společně sdílené poslání
Modleme se, aby si církev nadále všestranně osvojovala synodální způsob života vyznačující se společnou odpovědností za růst spolupráce, jednoty a poslání sdíleného mezi kněžími, řeholníky a laiky.
Národní úmysl
Za synodu o synodalitě
Modleme se, aby setkání synody v Římě prospělo církvi po celé planetě.
více »
Nejbližší duchovní akce
více »
Kalendárium
|