Byl obdarován charismatem duchovního vedení duší

18.4.2019 

Promluva otce biskupa Josefa Hrdličky při pohřbu P. Roberta Kunerta SJ

V úterý 16. dubna se konalo v olomoucké katedrále poslední rozloučení se zesnulým P. Robertem Kunertem SJ. Hlavním celebrantem byl otec arcibiskup Jan Graubner, přítomni byli apoštolský nuncius Charles Daniel Balvo a emeritní světicí biskup Josef Hrdlička. Po obřadech bylo tělo zesnulého uloženo na centrálním olomouckém hřbitově.


Pokoj a dobro všem, přátelé, děti Boží, drahý otče nuncie, otče arcibiskupe, Tovaryšstvo Ježíšovo, milé ctihodné sestry Ježíšovy z našeho církevního prostředí, liebe Schwestern und Freunde aus Österreich, příbuzní, krajané a rodáci z Dolní Čermné a dalších míst, společenství plné spřízněných duší, spojené vírou, nadějí a láskou, které nás spojovaly i s otcem Robertem, s kterým se dnes loučíme.

Boží slovo, které zaznělo při této pohřební mši svaté, bylo tak plné naděje a světla, že cokoli má v tuto chvíli vyslovit člověk, nutně musí vycházet z toho, co říká Bůh svým slovem, vdechnutým Duchem svatým. Pak zcela jistě naše loučení s drahým otcem Robertem se naplní v tom duchu, který byl tak hmatatelný a jistě se naplnil jeho životem, v jeho působnosti a v jeho působení. Výběr textů Božího slova, které zaznělo, připravily zde přítomné sestry Ježíšovy. Můžeme tak sledovat to, co s naším drahým otcem Robertem podstatně souvisí a kde rozpoznáme onu zlatou nit Božího vedení jeho životních příběhů, včetně doby útlaku a pronásledování církve.

V prvním čtení Bůh řekl Abrahámovi: „Vyjdi ze své země.“ Jinými slovy: Opusť svou vlast, jdi do neznáma, jdi tam, kam tě povedu já. Něco podobného jistě cítil i otec Robert, když opouštěl za temné noci, kdysi před padesáti lety, za dramatických okolností, v neznámém a obtížném terénu svou vlast a šel za Božím voláním. Ještě Hospodin ujistil Abraháma, že vše, co se bude dít potom, bude požehnané a stane se samo pramenem požehnání. S odstupem času můžeme vidět, jak se takový Boží příslib může naplnit v plánu spásy, jak v životě našeho zesnulého bratra, ale vlastně v životě všech lidí, kteří mu důvěřují a svěřují mu svůj život a své cesty s vědomím, že ať se děje cokoli, „Pán občerstvuje mou duši, vede mě správnými cestami, ani v temnotách rokle a stínu smrti se nezaleknu zla, protože on je se mnou.“

Úryvek druhého čtení z listu Filipanům obsahuje silnou výpověď pro Svatý týden, který právě prožíváme s celou světovou církví, s církví v nebi i na zemi. Svatý Pavel říká, že pro Krista se zřekl všeho, co je pro něho jen bezcenný brak, že Ježíš je mu vším, že Ježíšem je uchvácen, a proto se mu chce podobat v utrpení, kříži a ve vzkříšení. Také Robert byl uchvácen Kristem a snažil se o naprosté sebedarování v jeho službách. Výlučnost Ježíšova sebedarování na kříži probouzí touhu podobat se Ježíši a týká se každého, kdo ho celým srdcem miluje. Svatý Pavel říká: „Jako on umřel, i já mu chci být v tom podobný.“ Úsměv na fotografii Roberta Kunerta, otce Roberta, jeho jakoby ten neodolatelný úsměv čistého srdce a radosti, ten to ukazuje. Jeho pohřeb nebude funebrální záležitost, ale je to slavení na vysoké úrovni. Zůstane nám v paměti, jak otec Robert dokázal v sobě spojit takovou vstřícnou lidskost, radostnou přívětivost, ale také neúnavné a nekompromisní rozlišování duchů mezi tím, co je dobré a zlé, a nejen to, ale i náročné rozlišování mezi tím, co je dobré a ještě lepší. Nemáme se spokojit s jakýmsi průměrným následováním Pána, ale následovat ho celým srdcem.

Zpěv před evangeliem zněl: „Blažení, kdo umírají ve spojení s Pánem, neboť jejich skutky jdou s nimi.“ „Po ovoci je poznáte.“ Pak v úryvku evangelia říká Ježíš do této chvíle i nám: „Nezemře-li zrno, zůstane samo, odumře-li, přinese velký užitek.“

S těmito úmysly stojíme v tuto chvíli u rakve otce Roberta Kunerta – sice v bolesti, ale ještě více v naději, vždyť jeho ovoce je prokazatelně zde: společenství zasvěcených duší mezi námi, komunita, kterou on založil a dlouhodobě duchovně vedl v duchu spirituality svatého Ignáce z Loyoly. Působí u nás už třicet let a rozumíme si, Bohu díky. Věříme a doufáme, že poté, co otec zakladatel, otec Robert, překročil práh ze smrti do věčnosti, bude toto dílo v síle Ducha pokračovat a že se nám otevře dimenze nových možností. Ten, kdo odchází ke Kristu, toho neztrácíme. Naopak, stává se pro nás novým pojítkem z nebe, kam i my směřujeme.

O otci Robertovi můžeme říci, že nebyl ani tak odborníkem v teologii ve vědeckém slova smyslu, i když skvěle přetlumočil Jiskry svatého Ignáce, tento klenot církve, do současné češtiny. On byl prostě obdarován charismatem duchovního vedení duší. Dovedl probudit i v nejprostších lidech srozumitelným způsobem zbožnost a růst ve víře a lásce, proměnu života. Pro nás kněze z toho plyne, že i my se máme častěji zamyslet a zpytovat nad větou: „Spása duší je nevyšším zákonem pro naplnění božského poslání.“ A s tím související ignaciánské heslo: „Omnia ad maiorem Dei gloriam. Všechno k větší slávě Boží.“ Nestačí jen říci: Všechno k Boží slávě, ale všechno k větší a stále větší Boží slávě. Právě tato gradace, kterou cítili všichni velcí světci - víc a ještě víc - úzce souvisí s pravou a nefalšovanou cestou ke svatosti, což nám mnohdy nechutná. Nenásledovat Pána po krocích, ale v běhu za vítěznou odměnou, v pohybu plného nasazení, kdy jde o všechno, kdy jde o život, o život věčný. Prosíme Pána, aby drahému Robertovi odpustil slabosti a chyby, kterých nikdo z nás není ušetřen, všichni budeme potřebovat Pánovo milosrdenství. „Ti, kdo více dostali, od těch se více očekává.“

Budiž Bohu vzdán dík za to, že posledních deset let svého života pobýval zesnulý otec Robert Kunert v Olomouci v domě sester Ježíšových. A když jeho věk pokročil a on nesl kříž delší nemoci, umírání a smrti, zakusil pozornou a láskyplnou péči těch, které on sám vedl k ideálu služby Bohu a bližnímu. Sestry jistě dosvědčí, že když mu nemoc postupně brala jedno po druhém, schopnost komunikace, řeči, v paměti, pohybu či vnímání, on prostě pouze mlčky vyzařoval to, čím žil a o čem svědčil. Jen kříž mu Bůh nevzal, ten mu nebyl odňat a byl donesen až do konce. Je to v duchu modlitby svatého Ignáce, která je vzadu na jeho obrázku. „Vezmi si, Pane, všechnu mou svobodu, paměť, rozum, vůli. Nic nemám, co bych nepřijal od tebe, vracím ti to.“

Také já mu děkuji za mnoho krásných chvil, duchovních a svátostných setkání. Končím poslední větou z dnešního evangelia, kde náš Pán říká: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Otec ho zahrne poctou.“ Kéž se tato Pánova slova naplní i za prahem smrti i na našem drahém otci, bratrovi, příteli Robertu Kunertovi. Requiescat in pacem!


Foto: Olga Zelená.
Další fotografie od Pavla Langera (Člověk a víra) naleznete ZDE.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2019 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.