Co znamená být křesťanem

5.7.2019 

Část promluvy P. Adolfa Kajpra SJ z 20. března 1949

Na počátku období prázdnin a dovolených se můžeme povzbudit myšlenkami mučedníka otce Kajpra, jehož proces blahořečení probíhá.


Jen tehdy jsem skutečně a pravdivě já, jsem-li v Bohu, cítím-li se v Bohu, a to v Bohu vtěleném, v Ježíši Kristu.

Toho si být vědom a toho v sobě nést znamená tedy být křesťanem, žít nadpřirozený život. A jak se to jeví v obyčejném životě, co je z toho tam vidět? Nemnoho. Nestane se nic kouzelného. Denní skutečnost se nezmění. Také tím nenastanou žádné tajemné zkušenosti a zážitky. Skutečnosti, ze kterých se skládá denní život, zůstanou stejné. Zůstane stejné naše nadání, naše zdraví nebo nemoc. Stejné zůstanou i naše denní úkoly. Nic se nezmění, a přece jako by se otevřel nový obzor. Člověk, jenž se snaží být křesťanem, přece jen jinak jedná s lidmi. Ne že by dostal nad nimi tajemnou moc. Nebo že by oni pozbyli v jeho blízkosti svých chyb. Jen se stane trpělivější, hodnější, bude se jim snažit více rozumět; také je trochu jasněji a bystřeji pochopí, i když snad sám není žádný zvláštní genius. A stejný, jak jsem řekl, zůstane proň i denní život. Stroj se v jeho ruce nestane silnější a jeli-li nemocen, nebo má-li co dělat s nemocí jiného, nestane se tím žádný ten případ méně komplikovaný. Ale on se přece při tom stane vážnější a bude se jinak dívat na svou práci a jinak se bude oceňovat a jinak bude snášeti svou nemoc a jinak se vypořádá s tím a oním, co ho potká. V něm samém zůstane ovšem starý člověk a bude se v něm svářit s ním vznikajícím novým. A svět bude vířit a hlučet kolem něho a bude mu namlouvat, že je to všechno klam a že není žádného rozdílu mezi přirozeným a nadpřirozeným životem. Záleží tedy na nás, zda máme odvahu k boji, zda chceme přemáhat onoho starého člověka, člověka malomyslného a poživačného, sobeckého a líného, člověka, jenž chce uznávat pouze tento svět. Svět – a ten je v každém z nás – bude vždy popírat Krista a všechno, co s ním souvisí, protože by jinak musil sebe sama popřít. Musil by uznat, že je sám na divné cestě, že se sám tragicky mýlí, a to by snad byl právě konec světa.

Pravé křesťanství, náboženství nadpřirozeného života, tolik zdůrazňuje lásku k člověku. Bůh se nám na této zemi zjevuje vždy jen v člověku, a proto je naše chování k člověku měřítkem celé naší náboženské a mravní hodnoty. Láska k Bohu je pro nás prakticky láska k člověku, a je to právě sv. Jan, jenž energicky prohlašuje, že kdo nemiluje člověka, nemůže milovati Boha, a myslí-li si to, namlouvá-li si to, klame sebe sama. Říkám-li však, že láska k Bohu je pro nás prakticky láska k člověku, není tím zase míněn člověk sám, nýbrž člověk, jenž je nemyslitelný bez Boha, člověk, jemuž Slovo sídlí svůj život.


Vybráno z knihy: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 237-239).
Foto: Emanuel Vittek.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2019 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.