Rehabilitace hmoty?

23.12.2019 

Výběr z textu P. Adolfa Kajpra SJ

V listu Katolík ze dne 25. prosince 1947 se autor zamýšlel nad vztahem Kristova vtělení a hmoty.


Vánoce zůstanou vždycky nejkrásnějšími, protože nejlidštějšími našimi svátky. Já vím, že někteří nejlépe to myslící mladí horlivci jsou rozhořčeni právě nad tou lidskostí vánoc a že se proto snaží ji co možná zatlačit a setřít. Zdá se jim, a jistě právem, že pod tou přemírou lidství většině lidí dnes úplně zmizelo božství betlémského Dítěte, protože se jim stalo úplně nesrozumitelné. Ale není třeba zanevřít na hlavní podstatu vánoc a křesťanství vůbec: na to totiž, že toho dne se naše lidství navždy, nerozlučně zasnoubilo s božstvím.

Nejslavnostnější charta lidských práv není obsažena nikde jinde než ve slovech evangelia sv. Jana: A Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi; nebo prostěji a češtěji: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Z toho pak plyne ta jásavá radost vánoční, která věru není jen pro malé děti, protože je jí plna i nejctihodnější prastará liturgie římská; je jí tak plna, že ji vší silou chce přelít do nás všech, všechny by nás chtěla přenést do Betléma, proto se v ní tak neúnavně vrací ono hodie: dnes. „Dnes se narodil Kristus, dnes se objevil Spasitel, dnes zpívají andělé na zemi a radují se archandělé, dnes plesají (nebo vlastně měli by plesat) spravedliví volajíce: Sláva na výsostech Bohu, alleluja.“ Jaké v tom bohatství věřícího křesťana, jak naproti tomu ochuzuje nevěra.

V křesťanství však hmota nepotřebuje žádné nové rehabilitace od té chvíle, kdy ji Syn Boží spojil v osobní jednotu s božskou osobou Slova. Právě o vánocích bychom i my křesťané mohli mluviti o „hmotě milované“, která však má pramálo milování hodného v sobě samé, vždyť známe všichni její tíži, víme z těžkých hodin únavy a skleslosti, jak nás dovede zdeptat a zkrušit, že pak nejsme schopni žádné myšlenky a žádného citu. Hmota je nám milovaná, protože ji Kristus přijal, protože je příbuzenským poutem s ním, protože je vodičem, kterým sestupuje k nám jeho božství, božství svobodné a nespoutané, oživující a sdílející život věčný.

To nám říká liturgie, když o vánocích mluví se Spasitelem: Vzpomeň si, Stvořiteli veškerenstva, žes kdysi našeho těla vzezření přijal, zrodiv se z posvěceného lůna Panina.

Svatí Otcové dívávali se na vánoce vždy jako na veliký den svatební, den zásnub mezi naší lidskou přirozeností a přirozeností Boží.

Kde není Kristus a právě jeho vánoční příchod rozřešovatelem všech našich lidských problémů, tam se i všechna poesie stane jen více méně marnou hrou slov, jež nemá vlivu na život, zejména ne v jeho skutečně těžkých chvílích ať už u jednotlivců nebo celých národů. Uvěříme-li v Krista, nerozlije se ovšem ani tehdy do všech našich srdcí vánoční teplo a nezůstane tam po celý rok. A přece by náš život mohl pak zavířiti prudším kolotáním, protože bychom jej musili spatřit v docela jiné perspektivě, protože bychom poznali svou cenu, svou nenahraditelnou vnitřní cenu. Čím více bychom však byli přesvědčeni o této své vnitřní ceně, tím klidnji bychom se dívali na ostatní hodnoty vnější, tím klidněji bychom se o nich dohadovali, a pak by většina našich problémů, které se dnes jeví takřka neřešitelnými, byla jasná jako dětské oči. Pak bychom pochopili, proč andělé nad Betlémem spojovali mír lidí se slávou Boží, pak by nám bylo jasno, jak plynou tyto věci jedna z druhé.


Zdroj: Katolík z 25. 12. 1947.
Foto: Ivan Dobrovolský.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2020 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.