Touha po nekonečném životě

2.1.2020 

Z promluvy P. Adolfa Kajpra SJ 25. října 1949

Na začátku nového roku nabízíme zamyšlení otce Kajpra nad touhou po věčnosti, která je vložena do našeho srdce.


Podíváme se dnes zase do naší vlastní duše, jak i v ní je vepsáno naše určení k nesmrtelnosti, nekonečnému, nekončícímu štěstí. V každém z nás se vlní neúnavná touha jít stále dál, stále hledat a zkoušet něco lepšího a většího. Tato touha je hnací silou myšlení a jednání, ona vysvětluje dějiny všeho toho. Svým přemýšlením se snažíme zachytit jakési odlesky toho, co je nám jinak nedosažitelné. Očekávání patří takřka k podstatě lidské bytosti: očekávání, jež nemůže opravdu a skutečně utišit nic z tohoto světa.

Řeknete snad, že toto vše platí nanejvýš o několika mimořádných povahách, které jak tažní ptáci nikde dlouho nevydrží a pořád něco hledají, a přece to platí o naší povaze, o naší přirozenosti jako takové, kterou nikdy nic na této zemi nemůže plně a vytrvale uklidnit. Je totiž zřejmé, a to u každé věci, jakkoliv palčivě po ní toužíme, že jakmile ji máme, hned se probouzí v nás touha po něčem jiném, hned zase prostě jdeme dál. A protože všechny věci kolem nás jsou téhož druhu, bude v nás pořád ona nenasycenost, i kdybychom jich sebe více nashromáždili a nakupili, pořád budeme konstatovat, že to není to, po čem jsme toužili, že vlastně toužíme po něčem jiném, co nelze nalézt zde na zemi.

K přesvědčení o jiném, lepším životě, nás nevede tak jistě ani neštěstí, ani nespravedlnost, ani zklamání, na které někdy narazíme, jako právě naše štěstí. Na vrcholu svého štěstí poznává člověk, jak málo toho může dosáhnout ve svém životě. Všichni, kteří k těmto vrcholům pozemského štěstí došli, se přesvědčili o jeho chatrnosti, přesto však vždycky noví lovci se za ním vydávají a ženou se často za ním hlava nehlava, často z neštěstí a utrpení jiných se šíleně snaží budovat své vlastní štěstí.

Možná, že se zeptáme dále, proč vlastně by naše tužby musely dojít naplnění. Odbudeme je snad jako neužitečné bezvýznamné snění. Ale pro vážně myslícího člověka budou tyto tužby vždycky znamením našeho nadzemského, nadlidského určení. Písmo svaté říká, že máme věřit své duši, věřit, že nás neklame. Její niterné vzpínání se k Nekonečnu je přírodním faktem stejně jistým a neklamným jako zákon přitažlivosti, jen ještě s mnohem hlubším východiskem a s mnohem hlubším dosahem. Kde se vzala v našich srdcích ona idea plnosti, kdybychom vůbec nebyli pro ni stvořeni?

Z neomezené touhy po životě, kterou konstatujeme ve své duši, vyplývá tedy, že život je věčný. A je zase jednou ze známek pravého křesťana, že věří v pravou, osobní nesmrtelnost a věčnost. Křesťan má být pokorný, nemá však být skromný ve svých duchovních tužbách a cílech. Nemůžeme se spokojiti nějakými náhražkami nesmrtelnosti. Znáte ty náhražky: „Jsme věční ve svých dětech, ve svých dílech a výkonech.“ Tak říkají lidé nevěřící.

Ve chvílích opravdové sehranosti, ať už náboženské nebo filosofické, umělecké nebo vědecké, ve chvílích, kdy námi chvěje pravá láska, ve chvílích heroismu můžeme cítit, že je v nás skutečně nesmrtelnost, že vlastní život neumírá.


Zdroj: Adolf Kajpr,Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s.270-273).
Foto: Alena Rousová.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2020 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.