Jesuit.cz

Užitek putování po Ignaciánské poutní trase

12.8.2021

Rozhovor s iniciátorem a koordinátorem projektu P. Josepem Lluisem Iriberrim SJ

Španělsko. Dne 31. července otec generál Arturo Sosa zahájil oslavu svátku svatého Ignáce z Loyoly tím, že přišel po cestě, po které zakladatel Tovaryšstva Ježíšova kráčel před pěti sty lety. V doprovodu malé skupiny mladých lidí prošel generální představený několik kilometrů Ignaciánské poutní trasy (Camino Ignaciano) a došel do Manresy, kde nastala důležitá etapa konverze svatého Ignáce. Camino Ignaciano je 665 kilometrů dlouhá poutní cesta, která začíná v Loyole a končí v Manrese. Je to stejná cesta, kterou šel Ignác na začátku svého „nového života“. Nedávno byl k této trase připojen úsek cesty do Barcelony, kam poutník zamířil po svém pobytu v Manrese v naději, že nastoupí na loď do Svaté země.

Kde se vzal nápad vytvořit Ignaciánskou poutní trasu?

Když jsme se v roce 2011 chystali na návštěvu papeže Benedikta XVI. ve Španělsku, byla předložena myšlenka vytvořit poutní cestu, která by pomohla obnovit starou jezuitskou tradici poutí jako základního prvku formace člověka. Provinciál mi dal projekt na starost a brzy poté byla na období 2021–22 navržena oslava pěti set let od obrácení svatého Ignáce. Ignaciánská poutní trasa se zdála být ideálním způsobem, jak si připomenout pětisté výročí prvního poutníka Ignáce z Loyoly.

Do jaké míry prožívají poutníci tuto trasu jako specificky ignaciánskou?

Poutníci na Ignaciánské poutní trase mají pocit, že kráčejí se svatým Ignácem, přicházejí na místa, která navštívil, procházejí cestami a horami, které mu byly známé. Poutníci kráčejí po trase, která se stává součástí jejich osobní historie proměny, jak ji prožil Ignác před pěti sty lety, když cestoval ze svého rodiště v Loyole a dostal osvícení v Manrese. Vydat se na tuto cestu znamená vrátit se ke kořenům Tovaryšstva.

Co si poutníci, kteří procházejí Ignaciánskou poutní trasou, odnášejí za zkušenosti? Je to turistika, fyzická výzva nebo duchovní zkušenost? Jak se to všechno dá dohromady?

Odnášejí si zkušenost, která trvá dlouho. I roky poté, co trasu prošli, nám lidé posílají e-maily a stále mluví o této zkušenosti. Je to něco, o čem nadšeně vyprávějí své rodině a přátelům. Mluví o vnitřním míru, o osobním znovuobjevení, o nalezení nového přístupu k bolestivým situacím a o přijetí velmi obtížných okamžiků. Především ale hovoří o novém vztahu k Bohu, a to díky svatému Ignáci a tomu, co zažil ve svém vlastním životě. Ignaciánská cesta má silnou „páteř“, konkrétně Duchovní cvičení a Autobiografii: tyto Ignácovy spisy nám umožňují hluboce se s ním spojit. Kulturní a náboženská turistika je dobrá, protože pomáhá lidem spojit se s tradičními projevy těch, kteří před lety hledali způsoby, jak prožívat posvátno. Náboženská tradice se projevuje v renesančních a barokních oltářích, v legendách o relikviích a zázracích, při slavnostních oslavách atd. Poutník jednadvacátého století pije z těchto tradičních zdrojů, které stále oživují národy Španělska.

Proč je Ignaciánská cesta zvláště vhodná pro lidi naší doby?

Nikdo neodejde z pouti nedotčený. U mladších lidí bude motivace více spojena s fyzickou výzvou a krásou přírody; u dospělých motivace vychází spíše z vnitřního života, který často přichází na křižovatku, která vyžaduje objasnění, konfrontaci, nové uspořádání a usmíření. Dospělí se samozřejmě také chtějí spojit s krásou stvoření, ale jejich vnitřní život je často volá podívat se hlouběji do sebe. Zvláště mladí lidé chtějí mít společné zážitky, překonat výzvu, objevit hodnoty, které pocházejí z těsného kontaktu s přírodou, s jejich vnitřním já, s překážkami, se kterými se setkávají na každém kroku. A myslím, že starší i mladší touží proniknout hlouběji do života svatého Ignáce. Chtějí důvěrněji poznat Ignáce z Loyoly, muže královského dvora, který opustil všechno, aby zahájil cestu, která je radikálně proti okázalosti a namyšlenosti renesančního světa šestnáctého století. Je skvělým příkladem, který je třeba následovat dnes, kdy nás planeta sama žádá, abychom se změnili tak radikálně jako on.

Jaký je vztah mezi Ignaciánskou poutní trasou a čtyřmi univerzálními apoštolskými preferencemi Tovaryšstva?

1. Ukazovat cestu k Bohu. Díky modlitbám a struktuře popsané v oficiálním průvodci poutní trasy může být poutní zkušenost ideálním nástrojem, který pomůže lidem následovat cestu, kterou navrhuje Ignác, cestu, která nás vede k nalezení Boha ve všech věcech.

2. Kráčet s vyloučenými. Poutník Ignác si byl vždy velmi dobře vědom potřeb chudých a opuštěných; připomeňme si, že on sám byl žebrákem v Manrese a Barceloně. Proto nás pouť volá k jednoduššímu životnímu stylu, „lehkému zavazadlu“; zjišťujeme, že s menším vybavením se dá žít mnohem lépe, než si myslíme.

3. Doprovázení mladých lidí. Mladí lidé jsou budoucnost. Doprovázet je v jejich vlastním procesu zrání je nejvyšší prioritou. Ignaciánská trasa bude motivovat mladé lidi k hluboké osobní zralosti a odhodlání učinit ze světa místo spravedlnosti a míru pro všechny.

4. Péče o náš společný domov. Při procházení údolími a horami, řekami a pustinami poutníci poznají naléhavost přijetí přímých opatření, která pomohou zmírnit, ne-li vyřešit, mnoho ekologických problémů, které vytvořila naše společnost. Ticho, meditace a sdílení zážitků - nejen přírodních krás, ale také mnoha poničených míst - podnítí ducha poutníků a inspiruje jejich lásku ke stvoření.

Zdroj/Foto: Světové Tovaryšstvo.

Alena Rousová