„Co mi nikdo nevěří o papeži Františkovi“ (1. část)

17.8.2021 

Otec Arturo Sosa SJ v exkluzivním rozhovoru s Rolandem Müllerem pro katholisch.de

V čele jezuitů stojí téměř pět let otec Arturo Sosa SJ. V rozhovoru pro katholisch.de generální představený vysvětluje, co ho fascinuje na zakladateli řádu svatém Ignáci, přibližuje aktuální situaci Tovaryšstva Ježíšova a svůj osobní vztah k papeži.


Jezuité letos slaví Ignaciánský rok při příležitosti pětistého výročí obrácení svatého Ignáce z Loyoly. Generální představený Tovaryšstva Ježíšova otec Arturo Sosa v rozhovoru vysvětluje, proč může být zakladatel jezuitů vzorem pro dnešní věřící, co pro jezuity znamená skandál zneužívání a jaký je vztah papeže k jeho řádu.

Co ještě musí svatý Ignác z Loyoly říci věřícím naší doby?

Život Ignáce nás může naučit především dvěma věcem: První je velká schopnost změnit sebe i svůj život - a to i zcela nečekaně. Svatý Ignác se nedržel za každou cenu svého plánu na úspěšný život, ale nechal se vést nepředvídatelnými událostmi, jako je zranění v bitvě u Pamplony nebo selhání jeho plánu žít ve Svaté zemi, po čemž tolik toužil. Nenechal se odradit nezdarem a vydal se novými cestami. Přitom důvěřoval Duchu Svatému a nakonec založil jezuity. Ignác se odvážil nechat se proměnit důvěrou v Boha.

A jaký je druhý pozoruhodný bod v životě svatého Ignáce?

Hluboké osobní setkání s Ježíšem Kristem. To bylo středem jeho života a je to také středem Tovaryšstva Ježíšova i celé církve - včera i dnes. Jako křesťané jsme povoláni postavit Krista do středu našeho života, našich pocitů a naší motivace. To bylo pro Ignáce nesmírně důležité, když založil Tovaryšstvo Ježíšovo. Proto jsme se v tomto Ignaciánském roce rozhodli stavět orientaci na Krista stále více do středu našeho poslání. Proto letošní motto: „Vidět v Kristu všechno nově“. Tato neobvyklá perspektiva je pro dnešní svět obohacením.

Ale opravdu dnešní lidé potřebují tento nový pohled Ignáce, který se nechá změnit neznámým?

Určitě, protože Ignác zažil, že Bůh v jeho životě pracoval. Druhý vatikánský koncil přikládal takzvaným „znamením doby“ pro Církev zvláštní význam. To je přesně to, co se Ignác také naučil: Bůh mluví k lidem, k církvi v současnosti a dává jim znamení na cestu, na kterou je zve. S ohledem na současný stav církve je obzvláště nutné umět číst znamení doby. To zahrnuje schopnost rozlišit, která znamení skutečně pocházejí od Boha a která mají svůj původ v jiných zdrojích, jako jsou ideologie nebo politické myšlenky.

Zejména v Evropě a Severní Americe, ale i na jiných kontinentech věřící požadují zpřístupnění kněžské služby ženám a větší účast v církvi. Jsou to také „znamení doby“?

Na těchto požadavcích není nic špatného, protože navazují na významný vývoj ve společnosti. Člověk se ale musí naučit číst, zda jsou znamením doby v duchu evangelia. Musíme si položit otázku, čím je německá církev nebo jakákoli jiná místní církev lepší církví Ježíše Krista ve světle evangelia. Ohledně znamení doby nejde o to, udělat si v přítomnosti pohodlí a způsobit co nejmenší přestupek. Církev se také musí distancovat od některých tendencí ve společnosti. Proto je důležité naučit se rozlišovat. To znamená rozhodnout se, kam jít, pohledem Ježíše Krista. Jde o to být veden evangeliem, Duchem Svatým. To je skutečně velmi obtížný úkol, protože ne vždy je zřejmé, co od nás Bůh chce. A to vyžaduje čas: rozlišování není něco, co se naučíte ze dne na den.

Papežova rozhodnutí a prohlášení nejsou vždy snadno pochopitelná a někdy jsou protichůdná. Je to kvůli rozlišování duchů? Mohou papeži lépe porozumět ti, kdo znají jeho jezuitské nasměrování a ignaciánskou spiritualitu?

Ti, kteří vědí více o historii jezuitů a znají naši spiritualitu, určitě papeži rozumějí lépe, protože je koneckonců jezuita. Je ale také třeba říci, že rozlišování nebylo Ignácovým objevem. Od biblických dob je součástí Božího lidu. Tuto praxi zná dokonce i Ježíš Kristus: dobrým příkladem je noc v Getsemanské zahradě před jeho umučením. Ježíš přemýšlí, co má dělat. Pláče, modlí se a potí krev, protože má strach z blížícího se utrpení. Ale nakonec se rozhodne jít touto cestou. Nebo proroci ve Starém zákoně: mají poselství od Boha, které mají ohlašovat, a navzdory nepřízni zvolit nejlepší způsob, jak uskutečnit své poslání. Rozlišování se tedy vyskytuje již v Bibli a není vlastnictvím katolické církve, ale odehrává se také mimo ni působením Ducha Svatého. Kromě toho se domnívám, že biskupská synoda o synodalitě a její příprava v místních církvích posílí v církvi smysl pro rozlišování.

Dokážete však pochopit lidi, kteří nerozumějí papežovým rozhodnutím a výrokům, protože jsou založeny na rozlišování, tj. ve velmi osobním aktu?

Je důležité poznamenat, že nemluvíme o rozlišování jen jedné osoby, ale celého církevního společenství. Proto je tak důležité stimulovat v církvi synodálního ducha. To se týká všech, od vysvěcených služebníků po věřící ve farnostech. Všichni mají za úkol rozlišovat duchy ve svém osobním životě, ale také ve společenství církve.

Čím může jezuitský řád přispět k synodálnímu rozvoji církve?

Synodalita není vynálezem papeže Františka, ale vychází z Druhého vatikánského koncilu. Otcové koncilu zapsali synodalitu do DNA církve. Konstituce Lumen Gentium definuje církev jako putující Boží lid vedený Duchem Svatým. V centru jsou lidé a komunita. Pouze z toho pohledu jsou popsány role biskupů, kněží a řeholníků v církvi. Musíme to dnes znovu objevit a tuto strukturu služby a komunity v církvi stále více realizovat. Příspěvek nás jezuitů, kteří se angažujeme zejména v oblastech teologie, vzdělávání a pastorace, je povinnost realizovat Druhý vatikánský koncil. Jsme povoláni udělat vše, co je nyní nutné k posílení synodality v církvi.


Zdroj/Foto: Jesuits in Europe / Germany.

8

Alena Rousová

Copyright © 2003-2021 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.