Zpráva z Bejrútu, který se vzpamatovává po explozi

1.11.2021 

Bejrút. Sandra Chaoul, která spolupracuje s místními jezuity, píše emotivní zprávu zejména o vnitřním vyrovnávání s následky výbuchu 4. srpna 2020.


„Přátelé v zahraničí v poslední době sledují situaci v Bejrútu a musím přiznat, že mě stálo hodně slz a odvahy přiznat, nejprve sobě a pak i jim, že již mnoho dní nejsme v pořádku. Výbuch v přístavu byl pro nás jako zásah dělovou koulí. Nejenže zničil naše město, ale také rozbil náš pocit bezpečí, naše sny a naše jistoty. Výbuch způsobil smutek, který nebylo možné utišit a který se zdál být ještě větší vlivem ekonomické krize, devalvace měny a nefungováním vlády.

Stát a dívat se na tuto realitu bylo děsivé a nebylo by to možné bez pohledu víry a smyslu pro společenství. Když mi realita připadala příliš těžká na to, abych jí čelila sama, často mně pomohli ostatní, abych dokázala jít dál s jistou otevřeností. Dne 4. srpna 2021 v 18.07 hodin, rok po výbuchu, jsme se v tichosti shromáždili kolem bejrútského přístavu a drželi chvíli smutku. Uprostřed roztříštěnosti a izolace jsme znovu objevili důstojnost, naději a odhodlání ve společném odolávání ranám a v solidaritě s oběťmi, jejich rodinami a tisíci dalších, které jsme neznali.

Duchovní rozhovory s přáteli v ignaciánské rodině přinášely nečekanou útěchu a podporovaly touhu usnadnit podobné chvíle ostatním, kteří tuto praxi ještě neznají. Při různých příležitostech jsme se scházeli ve chvílích ticha a sdílení, probírali jsme společně naše zkušenosti, zapojili jsme nejen svoje hlavy a mysli, ale dovolili jsme, aby to, co slyšíme, našlo místo v našich srdcích. Tím, že jsme zůstali otevření, jsme si začali všímat, kde se během našich zápasů ukazují známky života. Začali jsme být svědky milosti při práci v našich obtížných podmínkách. Byli jsme toho svědky ve vztazích, když obyčejní lidé velkoryse přikládali ruku k dílu, aby si navzájem pomáhali.

Viděla jsem dobrovolníky, jak tlačili sanitku, které došly pohonné hmoty uprostřed silnice.

Viděla jsem, jak přátelé přinášejí do domů kufry plné léků a plen pro rodiny v nouzi.

Viděla jsem restaurace a podniky, jak otevírají své budovy pro lidi, aby si mohli dobít svá elektronická zařízení ve chvílích nedostatku elektřiny, aniž by žádaly jakoukoli úhradu.

Naději jsme nacházeli ve chvílích smíchu a tvořivosti a možná ve způsobu, jakým tato krize vyvolává v našich srdcích hlubší pocit integrity a připomíná nám, že změna a reforma, po které toužíme v naší komunitě, začíná v nás samotných.

Praxe pozorování a přemýšlení o zážitcích zmaru byla také výživným zdrojem důvěry. Ve chvílích, kdy nebylo snadné správně vidět a kdy modlitba byla obtížná, bylo pozvání vytrvat, nahlédnout hlouběji do své zkušenosti a zjistit směr, kam mě vede, to vše bylo neuvěřitelně osvobozující. Všimla jsem si například pocitu viny, který se vkrádá ve chvílích radosti, smíchu nebo péče o sebe. Cítila jsem, kdy moje energie k činům a službě sklouzává k neplodnému aktivismu.

Tyto okamžiky rozlišování mi pomohly zamyslet se nad tím, jak mohu situaci uchopit jako výsadu, místo toho, abych byla paralyzována pocitem viny, nebo jak se mohu naučit vzdát se a přijmout na okamžik bezmocnost, aniž bych byla zahořklá nebo přemožená. Naučila jsem se růst v trpělivosti a důvěře. Obraz Ježíše na kříži – zraněného, bezbranného a láskyplného – pozvolna přinášel útěchu a udržoval ve mně pocit odvahy a naděje do budoucnosti, kterou nevidíme. Bůh skutečně žije v Libanonu, pracuje uprostřed našeho utrpení a my se tomu učíme důvěřovat. Toto pochopení může být hlavní milostí, která nás bude provázet touto krizí.“


Zdroj/Foto: Jesuits global.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2022 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.