Co je Duch?

13.12.2021 

Jubilejní rok Fjodora Michajloviče Dostojevského (4)

– Mluv, Kriste, Bože můj, promluv!
– No, Kriste, můj Bože.
– A i když nevěříš, i když mluvíš s pousmáním (jen s dobrým úsměvem), on, Kristus, ti odpustí, promine tobě i mně. Sám prohlásil: „Rouhání proti mně odpouštím, ale rouhání proti Duchu Svatému ne.“
– A co je Duch?
– A Duch je to, co je teď mezi námi, co způsobilo, že tvá tvář se stala vlídnější. Je to, co v tobě působí, že se ti chtělo zaplakat, že tvé rty se zachvěly. Nezapírej, nebuď pyšný. Chvěly se ti, viděl jsem to. Duch je to, co tě dnes přivedlo z Ameriky zavzpomínat na vánoční stromek v rodném domě. To je to, co je Duch.
– Budiž.
– Je prostě pryč, to je to, co je špatně.
– Víš, otče, jsi moc milý, jsi chlapík, skutečně.

Наброски и планы. 1874-1879, in ПСС, 17, s. 10.

Výrostek je román, jež autor připravoval v letech 1874–1875. Některé fragmenty zůstaly jen v jeho sešitech a nebyly zahrnuty ani do vydání časopiseckého, ani do třísvazkového vydaní v roce 1876. Dialog je napínavý a zdá se, že přebírá pasáž jiného setkání z románu Běsi. Stavroginov přichází k biskupu Tichonovovi, aby se vyzpovídal ze strašného zločinu, jímž se provinil. Stavroginovu zpověď u Tichona můžeme najít v českém překladu T. Haškové vydaném v Nakladatelství Lidové noviny (Praha 1996, s. 701–738). V obou případech se oběma pochybujícím a nevěřícím nabízí možnost překročit uzavřenost vlastního uvažování, překročit uvažování uvězněné v lidsky omezené racionalitě. Ta vytváří falešný obraz lidského Já, které se bez vztahu stává psancem, vězněm nebo popletou. Podle Tichona je „totální ateismus úctyhodnější nežli světská lhostejnost. (…) Naprostý ateista stojí na předposledním stupni k nejdokonalejší víře (ať už jej překročí, nebo ne), kdežto ten lhostejný nemá nižádné víry, má leda neblahý strach.“ (s. 708–709) „Nevěrectví vám Pánbůh odpustí, ježto Ducha Svatého ctíte, byť jej neznáte.“ Otec Tichon také naznačuje provinilému Stravoginovi východisko z odpuštění, aby ho zachránil před slepou uličkou zoufalství: „Sdělím vám radostnou zvěst. I Kristus vám odpustí, pokud dosáhnete toho, že odpustíte sám sobě. Ó ne, nevěřte, rouhám se. Nuže, i kdybyste nedošel smíru sama se sebou ani odpuštění. On vám i pak odpustí pro vaše předsevzetí a veliké vaše útrapy… ježto není ni slov, ni myšlenky v jazyce lidském, bychom vyjádřili všechny cesty Beránkových úradků, dokud se nám cesty jeho ve skutečnosti neotevřou.“ (s. 735) Po přečtení zpovědi, která byla sepsána velmi pečlivě, se Tichon ptá: „‚Odpovězte mi, ale upřímně, mně jedinému, jenom mně. Kdyby vám někdo za tohle dal rozhřešení (ukázal na spisek hříchů), a to ne, že by to byl někdo, koho si vážíte nebo koho se bojíte, ale někdo neznámý, člověk, kterého nikdy nepoznáte, ale který by si jen mlčky, pro sebe četl vaši zpověď, ulevilo by se vám tím pomyšlením, anebo by vám to bylo lhostejné?‛ ‚Ulevilo,‛ odpověděl Stavrogin tiše a sklopil oči. ‚Kdybyste mi dal odpuštění vy, byl bych mnohem klidnější,‛ dodal nečekaně, skoro šeptem. ‚Pod podmínkou, že vy mně taky,‛ procítěným tónem pravil Tichon.“ (s. 731–732)

Stejná úvaha podle květnového čísla římského L’Osservatore Romano, z kterého vycházíme, platí pro oba účastníky dialogů o překročení schémat, o víře v jinou možnost mimo strnulost soudu, o otevření se síle Ducha, který ukazuje, jak je Bůh nepředvídatelný, který se sám exkomunikoval, odpuštěním opět připoutává k sobě. Zde se rodí ona otázka: „Co je to Duch?“ Daná odpověď poráží veškerou lidskou vypočítavost. Můžeme ji objevovat v maličkostech našich každodenních postojů, v našich bezděčných činech, úsměvu, prostém pozdravu, v gestech lásky, o nichž se bojíme, že by mohly odhalit naši slabost. Nezapírej, nebuď pyšný, neutíkej před tím, co se v tobě chvěje. Moc Ducha se nevýslovně uplatňuje na zemi právě skrze křehkost.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2022 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.