Křesťan je stále v náruči Boží

30.5.2022 

Vybráno z promluvy P. Adolfa Kajpra SJ z 6. února 1949

A křesťan věří, že je stále v té náruči Boží, věří, že Kristus je stále s ním, že Kristus přichází tisícerým způsobem. A obyčejně nejjistěji přichází tam, kde nějaká bolest přichází, tam je on. „Hle, ženich přichází, vyjděte vstříc Kristu Pánu.“ Tak zní antifona ve mši o svatých pannách. Ten ženich vždycky a všude přichází. Jen kdybychom měli dost víry v něho a dost jasnozřivé lásky k němu. Ta by nám dala sílu, abychom jeho příchod vycítili ve všem, abychom cítili pohlazení jeho ruky i tehdy, když nám na př. zubní lékař sahá kleštěmi do úst, aby nám vytáhl bolavý zub, a při jiných a jiných, snad ještě horších příležitostech.

Nepůjde to vždy s jásotem, je těžko vždycky zpívat, někdy máme hrdlo velmi stažené a sotva zdržujeme slzy, ale aspoň bychom se měli vždy dopracovat k povzdechu Krista Pána na hoře Olivetské: „Otče, nemůže-li tento kalich odejít ode mne, staň se vůle tvá.“ Nikdy nepronikneme onu tajemnou spleť, v níž se proniká naše svobodná vůle s všemohoucím působením Božím. Nikdy nemáme pasivně přihlížet k žádnému zlu, vždy nám mají znít duší slova sv. Pavla: „Nedej se přemoci zlem, nýbrž přemáhej zlo dobrem.“ I Kristus Pán to dělal. Kolikrát v evangeliu říká: „Ještě nepřišla hodina má“, a proto uniká pronásledovatelům, projevuje svou sílu divotvornou a podobně. Ale jednou ta hodina přišla. „Otče, přišla hodina“… říká při Poslední večeři. A proto když na hoře Olivetské Petr vytahuje meč a chce bojovat, říká mu Kristus Pán: „Nech meč na svém místě. Jak se naplní Písma?“ Jak se splní vůle Boží, budu-li se jí vyhýbat? Pán Ježíš cítil jasně, věděl dobře, že přišla jeho hodina. My to většinou nevíme, nevíme žádného zvláštního zjevení. Ale můžeme dobře rozpoznat z okolností, kdy se nedá nic měnit, a v takové chvíli bychom se měli přestat vzpírat, v takové chvíli bychom měli uznat, že Bůh to chce, a skloniti se před jeho vůlí s dětinnou úctou. Naše modlitba by měla znít takto: „Pane Bože, dej mi sílu, abych změnil a zlepšil, co se dá změnit a zlepšit; dej mi klid, abych přijal to a abych se smířil s tím, co se nedá změnit, a dej mi moudrost, abych rozeznal, kde začíná jedno a kde končí druhé.“

Ne, křesťanství není náboženství pro lidi milující klid. Není nic protivnějšího než jakýsi stoický nebo budhistický útěk před rozčilováním a vzrušením, než hledání sobeckého klidu, kde by nás nic nerušilo. Kolik utrpení přináší s sebou na př. pravá láska! Ona způsobuje, že žijete v druhých, a všecky jejich starosti a mnohdy jejich hlouposti se odrážejí do našeho vlastního života. Jak často vás napadne: Proč to potřebuji? Proč se nestarám jen sám o sebe? Pak bych mohl mnohem klidněji spát. Ale každý takový nápad je moudrost otravující. My přece jenom vždycky žijeme více, když prožíváme s druhými jejich život, i kdyby nám to prožívání přineslo sebe více útrap, než když se schoulíme do sebe.


Zdroj: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 220-222).
Foto: Alena Rousová.

Alena Rousová

Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.