Jesuit.cz

Svědectví o putování po Ignaciánské poutní trase

29.6.2022

Španělsko. Natalie Baxter Strange je anglikánka, která žije v belgickém městě Leuven. Velmi ji oslovuje ignaciánská spiritualita a před nedlouhou dobou prošla Ignaciánskou poutní trasu (Camino Ignaciano).

„Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost. Poznávej ho na všech svých cestách, a on napřímí tvé stezky.“ (Přísloví 3,5-6)

„Stála jsem v dlouhé frontě na odbavení na bruselském letišti a procházela jsem si e-maily v telefonu. Tato slova z knihy Přísloví na mě „vyskočila“ z postního zamyšlení pro ten den. Jakými lepšími slovy začít pouť? Mé srdce bylo potěšeno; cítila jsem, že Pán je blízko. Důvěřovat Pánu celým svým srdcem bylo to, po čem jsem v nadcházejících dnech hluboce toužila.

Před čtyřmi měsíci přišel další e-mail: pozvání na společnou pouť po stopách Ignáce z Loyoly do Manresy. Datum příjezdu do Manresy: 25. března, přesně pět set let po jeho příjezdu v roce 1522. Při pomyšlení na to jsem byla plná vzrušení. Ano, počítejte se mnou!

Naše skupina čtrnácti poutníků a náš průvodce P. Josep Lluís Iriberri SJ dorazili do Loyoly za krásného teplého slunečného dne. Španělské rodiny si užívaly nedělní procházky a společné chvíle v parku u baziliky. V tu chvíli se zdálo, že je se světem všechno v pořádku. Cestovali jsme ze Spojených států amerických, Singapuru, Itálie, Španělska, Nizozemska a Belgie a byli jsme ve věku od jednačtyřiceti do osmdesáti dvou let.

Vydat se na pouť je dobrodružství. Dobrodružství s Bohem a ostatními. Dalo by se říci, že očekávat neočekávané je dobrý způsob, jak k tomu přistupovat. Nečekané, vítané i ne tak vítané. Jen Bůh věděl, jaké dny nás čekají, jednotlivě i společně. Byli jsme v jeho rukou.

Náš první celý den jsme strávili návštěvou důležitých míst pro Ignáce v Loyole a Azpeitii a vyvrcholil naší první mší v kapli Obrácení. Když člověk vstoupí do prostoru, cítí tichou úctu. Při pohledu na starou dřevěnou podlahu a stropní trámy si lze představit Ignáce, jak se zde zotavuje po zranění dělovou koulí a po operacích. V rohu, kde Ignác měsíce ležel v posteli, visí starý, poněkud otrhaný baldachýn nad velkou zlatou sochou Ignáce hledícího k nebesům. Když jsme se shromáždili kolem oltáře, abychom přijali přijímání, každý z nás položil ruku na oltář a obětoval sebe a tuto pouť Bohu.

Druhý den ráno jsme první dvě hodiny šli v tichosti. V tom tichu jsem si ještě více uvědomila svou hlubokou radost a vděčnost Bohu. Můj pohár přetékal jako vodopád u cesty. Když jsem přecházela staré železniční mosty, vítr mi připomínal Ducha Svatého a hrozil, že mi odnese klobouk. Chladné, vlhké, temné tunely mě vyzývaly, abych se modlila, aby světlo Kristovo svítilo na temných místech, ve mně i jinde.

Abychom urazili více než šest set padesát kilometrů Ignaciánské trasy za jedenáct dní, spoléhali jsme na autobusy i naše nohy, aby nás dopravily do Manresy. Obzvláště jsme ocenili, že jsme měli autobus, když jsme vystoupali přes tisíc metrů do velkolepých vysokých hor u Arantzazu, kde se nachází impozantní františkánský klášter. Arantzazu, centrum mariánské zbožnosti, bylo prvním z mnoha míst, kde se Ignác zastavil, aby se modlil k Panně Marii/Naší Paní, veden hlubokou oddaností k ní.

Krajina od Loyoly v Baskicku po Manresu v Katalánsku se nesmírně liší. Krajina informovala a utvářela mé rozhovory s Bohem, když jsem cestovala, vedena úvahami, Písmem a modlitbami na každý den. Žalmista píše: „Hospodinova je země se vším, co je na ní“ (Žalm 24,1). Zdálo se mi, že všude, kam jsem se podívala, ke mně Pán promlouval: to malé, scvrklé jablko odhalovalo něco z mého vlastního srdce; špičatá, ostrá rostlina mi připomínala Ježíšovo utrpení a smrt; krása divokých květin a ptačí zpěv, který naplnil vzduch, mě vedl k chvále našeho Pána a Stvořitele.

Modlitba za pomoci krátkých impulzů z Duchovní cvičení naši zkušenost dále prohloubila. Když jsem se po pouti podívala zpět do svého deníku, uvědomila jsem si, že jsem během dvou týdnů zažila úplnou dynamiku duchovních cvičení. To jsem nečekala.

A pak tu byly rozhovory. Bohaté, smysluplné a nezapomenutelné rozhovory. Lehké, radostné. Bolestné. Okamžiky veselí a smíchu. Okamžiky slz. Nesčetné požehnání. Svěřili jsme se, jak nejlépe jsme mohli, do Božích rukou a jeho láska a milost k nám přišly v hojnosti.

Zdroj/Foto: jesuits.global.

Alena Rousová