Jesuit.cz

V srdci vždy nosíme touhu poznat ten hlas, který nás povolal k životu

8.7.2022

Otec Pavel Ambros SJ nabízí myšlenky k 15. neděli v mezidobí

Nevíme, z jakého přístavu jsme vypluli, ani proč jsme na této lodi, ale jsme na cestě. Loď vyplula, život začal. Posláni, zmítáni nebo vrženi jsme vlastně tady a brázdíme tyto vlny. Se strachem a křikem jsme vstoupili do života. O přijetí jsme ani nežádali. Tento svět, který se také skládá z násilí, nepochopení a bolesti, se ukázal být důvěryhodný. Ať tak či onak, našel jsem si své místo, do lodi života jsem vstoupil.

V srdci však vždy nosíme touhu, touhu poznat ten hlas, který nás povolal k životu, rádi bychom si vzpomněli na místo, odkud jsme vyšli, na svůj původ, na začátek cesty.

Kdo ví, možná ten hlas, který nás dnes v textu evangelia vybízí k pokračování v životní cestě, v nás obnovuje vzpomínku na onen začátek: „Řekl jim“, řecky ὁ δὲ εἶπεν, „A co jsem řekl, nepřestanu říkat“; sloveso označuje děj, který neskončil, je to hlas, který nám stále radí, jak zůstat na cestě. Neboť ten, kdo vysílá i dnes, je sám vyslancem: je vyslancem, který zná Původ.

Jsme posíláni vždy s druhým, bližním. Nikdy neexistujeme izolovaně, osamoceně, samostatně nebo soběstačně. A pokaždé, když zapomeneme na druhé, zrazujeme svou identitu. Nemohu se vidět jinak než ve dvojici s někým druhým. To je smyslem onoho „Miluj druhého jako sám sebe“. Tato dvojka vypovídá o naší realitě: nikdy nejsme odděleni od světa. Moje volby nejsou nikdy jen moje, vždy se týkají někoho jiného. Nikdy necestujeme sami: ten druhý je ten, kdo může svědčit v můj prospěch. Mé slovo je důvěryhodné, protože je sdíleno jiným.

Číslo dvě je zárodek společenství: už se rodíme jako součást celku. Společenství není něco, co vytváříme, až někdy na to bude čas, ale od počátku jsme součástí skupiny. Vždy někomu patříme. Nikdy nepatříme jen sami sobě. Ani Ježíš není nikdy oddělen od Otce.

Přicházíme na tento svět křehcí, nemluvňata (neumíme mluvit), slabí, protože jsme naprosto neschopní domáhat se svých práv: jsme beránci mezi vlky. Svět nám může udělat cokoli. Tváří v tvář bouřím začínáme svou cestu bezmocní. Životní zkušenost nás tak často vrací ke vzpomínkám na tento začátek, že se stále cítíme jako beránci uprostřed vlků. A Ježíš nás i nadále posílá do života touto cestou: Nestávejte se násilníky! Nabídněte slabé slovo, slovo, které vyzývá, aniž by se vnucovalo, slovo, které zve, aniž by vyžadovalo! Kristův učedník se nikdy nemůže stát vlkem, ale musí se naučit zachovat si zranitelnost beránka.

Abychom se nepotopili, musíme se zbavit svých břemen: na cestě životem nemůžeme nést brašny, nemůžeme nést břemena všech situací, které jsme si naložili do kufru jako kameny. Sedlák je znamením těch, kteří nedokážou opustit svoje jistoty. Nikdy nevěří, proto si dělá zásoby, není schopen hledat pokrm na každý den.

Ideální poutník nemá na nohou ani sandály, protože je rukojmím Slova. Sandály nosí jen svobodný člověk. Ježíš nás žádá, abychom je nechali za sebou, protože neneseme sami sebe, ale Slovo, které nám přináší někdo jiný. Jsem služebníkem Slova. Jestli toto objevím, začnu rozpoznávat smysl cesty.

Pokud chcete cestu dokončit, nemůžete se zastavit v každém přístavu. Je třeba se osvobodit od vazeb. Je třeba se naučit vzít si dovolenou, ale také vědět, jak přestat jen hledat dovolené a také zůstat v tom domě. Dům je obrazem druhého. Cesta nás zavede do domovů druhých, do jejich životů. Můžeme do nich vstoupit jemně a požádat o svolení, nebo je můžeme demolovat, okupovat, vládnout nad nimi.

Vztahy nás mohou vyživovat: jezte, co se vám nabízí. Je však zbytečné hledat to, co není. V každém vztahu, v každém domově můžeme najít potravu, která nás nasytí, ale bylo by nečestné a nevhodné žádat o to, co tam není. V každém domě můžeme také najít nemocného, kterého máme uzdravit: jsme posláni, abychom se o druhého starali, ne abychom ho zabíjeli svými požadavky.

Stejně jako se to stalo Ježíši, i my na své cestě zažijeme neúspěch, najdou se lidé, kteří nás nebudou chtít přijmout. Na cestě životem zažijí učedníci také odmítnutí. Není to drama, ale nevyhnutelný moment na cestě.

Na cestě životem projdeme mnoha místy, pravděpodobně projdeme i Sodomou, místem zvrácenosti a dvojznačnosti, nebo možná i Týrem a Sidonem, místy obchodu, kde se vztahy stávají příležitostí k vyřizování účtů se životem, kde se budeme cítit vykořisťováni a podváděni.

Ať už to bylo jakkoli, učedníci se vrátili k Ježíši plni radosti. Na této životní cestě je něco, co nám po zvážení všech okolností říká, že stojí za to. A je tu chvíle, kdy se musíme zastavit a znovu si ji přečíst. Především však můžeme zjistit, že tato cesta má jméno, jméno napsané na nebi, napsané na věky, jméno, které je smyslem, jenž nás na této cestě nikdy neopustil.

Foto: Alena Rousová.

Pavel Ambros