18.8.2022 

Přeložila sr. Anna Lexmaulová

Rozhovor s italskou novinářkou Lorenou Bianchetti, vedený na Velký pátek 15. dubna 2022 právě kolem třetí hodiny.

Mluvil jste o ženách. Pod křížem byly skutečně především ženy. Ráda bych představila další obraz z Ukrajiny – těhotná žena, zraněná, přenášená na nosítkách ze zničené nemocnice, s posledním dechem, který jí zbývá, se snaží pohladit své dítě v lůně. Ani tato žena, ani dítě nepřežily. Ale přicházejí mi na mysl ruské ženy a matky, stejně jako ukrajinské. A tak se ptám na roli žen. Jak důležitá je aktivní role žen u jednacích stolů pro konkrétní budování míru?

Říká se: Ženy jsou schopné darovat život i mrtvému. Ženy jsou na rozcestí největších fatalit. Jsou silné. Zajímavé je toto: Ježíš je Ženich církve; a církev je Žena – a proto Matka církev je tolik silná. Nemluvím o klerikalismu, to jsou hříchy církve. Ne, Matka církev je ta, která stojí u paty kříže a snáší nás, hříšníky. To, co mě velmi zasahuje, je Maria mezi ženami u kříže. Někdy jsem v Buenos Aires chodíval do farnosti ve čtvrti, která se jmenovala Vila Devoto, a jezdil jsem autobusem č. 86. Tato linka jezdívala kolem vězení. Často jsem tamtudy jezdil a vídal jsem vždy frontu matek, které šly navštívit vězně, své syny. Vystavovaly se napospas kolemjdoucím, protože ti říkávali: „Toto je matka jednoho z těch, který je uvnitř.“ Podrobovaly se ponižujícím prohlídkám jen proto, aby viděly syna. Je to síla ženy, síla matky, která je schopna doprovázet syna až do konce. A to je Maria a ženy pod křížem. Znamená to doprovodit syna, i když mnozí řeknou: „Jak ona syna vychovala, když takto skončil?“ Ihned se kolem ní šušká. Ale ženy si toho nevšímají. Když se jedná o syna, když se jedná o život, ženy jdou vpřed. Proto to, co říkáte – dát ženám v těžkých okamžicích, v momentech tragédie prostor – je velmi důležité, velmi. Ony vědí, co je život, co znamená připravovat půdu životu, a co je smrt, vědí to dobře. Mluví tímto jazykem.

Jestliže hovoříme o tolika úmrtích způsobených válkou, je také tolik smrti, která se odehrává ve větším tichu, ale není o nic méně krvavá. Mám na mysli ty, kteří jsou oběťmi mafie, anebo například ženy, které zabili jejich vlastní muži. Jistě je pravda, že poslední budou v nebi první, ale jak ti, kteří třeba tuto jistotu nemají, mohou věřit ve spravedlnost, v odplatu již zde na zemi?

Zneužívání žen je náš vezdejší chléb. Násilí na ženách je náš vezdejší chléb. Ženy, které snášejí rány, násilí od svých mužů, a nesou to v tichosti anebo odejdou, aniž by řekly proč. My muži vždy máme pravdu: jsme perfektní, a ženy jsou společností odsouzeny k mlčení. „Ale ne, ta je blázen, je to hříšnice“ – takto mluvili o Magdaleně. „Podívej, co udělala, je to hříšnice!“ „A ty nejsi hříšník? Ty se nemýlíš?“ Ženy jsou rezervou lidstva, mohu říci, že jsem o tom přesvědčen. Ženy jsou silou. A tam, u paty kříže, tam, kde se učedníci rozutekli, stojí ženy, ty, které ho následovaly po celý život. Ježíš se při křížové cestě zastavuje u skupiny plačících žen. Měly kapacitu plakat, my muži jsme tvrdší. Zastavuje se a říká: „Plačte nad svými dětmi,“ protože budou velmi pronásledovány.

V tomto čase myslím také na uprchlíky. Máme tolik obrazů z médií, které nám vyprávějí o těch, kdo utíkají z Ukrajiny a jsou donuceni odejít z vlastní půdy, vlastního domu, od vlastních blízkých. Je to jeden z posledních exodů, na které si bohužel začínáme zvykat. Přesto v tomto případě přišla konkrétní a opravdová odpověď. Chci se zeptat: mohla tato odpověď rozrušit zdi lhostejnosti, předsudků tváří v tvář těm, kdo utíkají z jiných částí světa, protože jsou zraněni válkou, nebo pokračujeme v tom, že selektujeme uprchlíky na ponižující kategorie?

Je to tak. Mezi uprchlíky se dělají rozdíly. Jsou uprchlíci první třídy, druhé třídy, podle barvy pleti, původu z rozvinuté nebo nerozvinuté země. Jsme rasisti, jsme rasisti… A to je vážné. Problém uprchlíků je problém, kterým trpěl také Ježíš, protože on byl jako dítě migrantem a uprchlíkem v Egyptě, prchajícím před jistou smrtí. Kolik z nich prchá před jistou smrtí! Jeden piemontský malíř mi poslal obraz útěku do Egypta a já jsem z něj nechal vyrobit malé obrázky – obraz Josefa a dítěte, jak utíkají. Ale není to svatý Josef, jak ho známe, s vousem, ne. Je to Syřan s dítětem z dnešních dní, na útěku před válkou. Tvář plná úzkosti, kterou tito lidé mají! Stejně jako Ježíš. A Ježíš těmito všemi věcmi prošel, je tam. Na kříži jsou lidé z afrických válčících států, válčícího Středního Východu, válčící Latinské Ameriky, válčící Asie. Před několika lety jsem řekl, že žijeme v rozkouskované třetí světové válce. Ale nepoučili jsme se. Jsem služebník Pána a hříšník vybraný Pánem, ale když jsem jako takový hříšník přijel v roce 2014 do Redipuglie (pomník, ve kterém leží ostatky více než 100 000 vojáků padlých v první světové válce), na připomínku stého výročí začátku první světové války, viděl jsem a plakal jsem. Přišel mi pouze pláč. Všichni ti mladí, všichni ti chlapci! Potom jsem jindy přišel na hřbitov v Anziu (hřbitov, kde jsou pohřbeny tisíce vojáků z druhé světové války) a viděl jsem všechny ty mladé, kteří se v Anziu vylodili. Všichni mladí! A plakal jsem tam opět. Tváří v tvář takovým věcem mi přichází pouze pláč. Před dvěma lety, při výročí vylodění v Normandii, se konala připomínka této události. Byly tam hlavy států, vlád… Ale proč si my všichni nepřipomínáme těch třicet tisíc vojáků, kteří padli tam na pláži v Normandii? Válka roste s životem našich dětí, našich mladých. Proto říkám, že válka je obludnost! Choďme na tyto hřbitovy, které jsou životem této paměti! Mysleme na tu scénu, jak ji známe z popisů: lodě, které připluly do Normandie, otevírají se, z nich vyskakují mladíci s puškami a Němci… třicet tisíc! Na té pláži…

Nyní přicházíme k tématu závodů ve zbrojení. Je to téma, o kterém jste hovořil vícekrát, a zároveň téma, kterému se ne vždy přikládá význam. Proč jste řekl, že v poslední době se investovalo více do zbraní než do vzdělání a formace? Proč se lidské bytosti nepoučily z minulosti a stále své problémy řeší zbraněmi?

Rozumím těm, kteří vládnou, že nakupují zbraně, chápu je. Neospravedlňuji je, ale chápu je. Proč se musíme bránit? Protože žijeme v kainovském schématu války. Kdyby bylo schéma pokoje, míru, nebylo by to vůbec nutné. Ale my žijeme v tomto démonickém schématu, které diktuje zabíjet jeden druhého kvůli touze po moci, touze po bezpečí, touze po tolika různých věcech. Ale myslím také na skryté války, které nikdo nevidí, jsou od nás daleko. Tolik! Proč? Abychom z nich mohli těžit? Zapomněli jsme jazyk pokoje, zapomněli jsme jej... Mluví se o pokoji. Spojené národy udělaly vše, ale neměly úspěch. Vrátím se ke Kalvárii – tam Ježíš udělal všechno. Hledal se slitovností, laskavostí, aby přesvědčil ty, kdo drží vládu, ale ne… válka, válka, válka proti němu! Na tichost reagují pro jistotu válkou. „Je lepší, když jeden zemře za lid,“ říká velekněz, protože v opačném případě by přišli Římané. To je válka.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=c9Ly0A9JxME&t=70s; https://www.vatican.va/content/francesco /it/speeches/2022/april/documents/20220415-a-sua-immagine-venerdisanto.html.
Foto: ilfattoquotidiano.it.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.