13.9.2022 

Britský jezuita Michael Barnes SJ se zamýšlí nad místem víry v sekulární společnosti za vlády zesnulé královny Alžběty II. a jakou hodnotu víře přikládá Karel III.

Pokud si dobře vzpomínám, poprvé jsem královnu viděl v koloně, která projížděla jižním Londýnem. Bylo to pravděpodobně krátce po korunovaci a já jsem měl na hlavě šedou čepici a mával jsem vlaječkou, když limuzíny projížděly kolem. O několik let později jsem se dostal o něco blíž na recepci pro představitele náboženských komunit v Buckinghamském paláci u příležitosti zlatého jubilea. Podle protokolu Její Veličenstvo neodpovědělo na projev, který jménem svých hostů přednesl arcibiskup z Canterbury. Místo toho se vydala na procházku - nebo spíše zmizela v moři kněží, imámů a mnichů. Ani jsem si neuvědomil, jak je drobná.

V roce 2010 jsem v době papežské návštěvy Spojeného království žil v Southallu. Byl jsem u zubaře a v čekárně jsem sledoval zpravodajský kanál v televizi. Bylo hluboce dojemné být svědkem setkání papeže Benedikta a královny Alžběty na zámku Holyrood. Přivítání hostů, věhlasných, dobrých i méně dobrých, zvládnout tolik věcí, vše s nesmírnou laskavostí. Zvuk byl vypnutý, takže jsem moc nevnímal, co komentátoři říkají. Pak se náhle obraz přesunul na tvář, kterou jsem znal, sikhského vůdce s pověstí nápaditého sociálního a mezináboženského iniciátora. Okamžitě se čekárna probudila a všichni poslouchali, co má na srdci. Tazatel pronesl nějakou letmou poznámku o problému tolika náboženství v sekulárním národě, jako je Velká Británie. Sikh si pohladil svůj dlouhý moudrý plnovous, usmál se a řekl něco v tom smyslu, že mezi náboženstvími by neměla existovat žádná konkurence, a dokud máme panovnici, která je oddaná své víře a je připravena mluvit s každým, tak tu opravdu není žádný problém.

Otázka je samozřejmě mnohem složitější - jak nám připomínají nedávno probuzené vzpomínky na nechvalně známou Rushdieho aféru. Ale sikhovu myšlenku o místě panovníka v pluralitní, multikulturní společnosti nelze odmítnout jako prázdnou náboženskou romantiku. S králem Karlem III. jsem se setkal jen jednou. Dojem na mě udělala vážnost, s jakou mluvil o důležitosti víry. Učil jsem v mezináboženském centru v severním Londýně. Tehdejší princ z Walesu měl navštívit muslimskou školu v našem sousedství. Byli jsme tam navíc a nebylo zaručeno, že se zdrží déle než pár minut. Spolu s jedním ze svých studentů jsem byl postaven na konec přijímací řady a řádně jsem si nacvičil několik slov o výuce mezináboženských vztahů. Když k nám dorazil, zjevně ho už trochu unavovalo chytat se konverzačních hříček ostatních lidí. Podíval se z okna, ukázal na školu a řekl: „Víte, to, co tam dělají, je docela pozoruhodné.“ To byl začátek zcela jiného rozhovoru o víře, kultuře a náboženských hodnotách. Při odchodu ředitel poděkoval princi za to, že přišel, a nejistě se ho zeptal, jestli by nám nechtěl říct pár slov. Po patnácti velmi spontánních minutách se rozloučil a šel svou cestou dál. Sotva to byl pečlivý, promyšlený manifest o místě víry v sekulární společnosti, ale všichni jsme byli ohromeni jeho výstižným uchopením problematiky a svobodou a upřímností, s jakou mluvil. Má také krásný smysl pro humor.

Z pětiletého dítěte, když kolem projížděla kolona jeho matky, jsem nyní téměř stejně starý jako nový král. Oba jsme prožili stejné seismické politické a kulturní změny, které proměnily naši společnost. Král Karel III. je stejný člověk jako Charles, princ z Walesu; do své role hlavy státu si s sebou přináší svůj vlastní životní příběh a záznamy o působení na veřejnosti. Bude muset být diskrétní a opatrný v tom, co říká, a bude muset pracovat v rámci norem a tradičních postupů, které charakterizují naši nepsanou ústavu, jak to skvěle dělala zesnulá královna. Nebude však prázdnou figurkou. Když umírá hlava státu, zvláště ta, která byla tolik milována a uctívána, uvědomíme si hlubokým způsobem, že jsme všichni smrtelní, všichni podléháme křehkosti a slabosti, všichni jsme obyčejné lidské bytosti, které jsou vzaty zpět do jediného velkého tajemství života v Bohu.

Královna Alžběta se k tomuto tajemství stavěla zvláštním způsobem. Během své vlády, která trvala zdánlivě věčně, se v jednom vánočním poselství za druhým vracela ke své zbožné křesťanské víře. Slova krále Karla III. budou při neformálních i formálních příležitostech zkoumána pro svou teologickou přesnost stejně jako pro své politické důsledky. Nepochybně se bude snažit, aby mu bylo rozuměno. Není však svou matkou. Zesnulá královna byla nádherným příkladem síly prostých ctností – mezi nimi ctnost tvrdé práce a úcta k osobní důstojnosti – tváří v tvář cynismu a beznaději. Nový král zdědí dobrou vůli, kterou vůči monarchii vyvolala. Pochází však z jiné generace, která vyrostla v postmoderním světě charakterizovaném nejen kulturními válkami a pluralismem všeho druhu, ale i zákeřnější krizí ohledně budoucnosti demokracie a právního státu, které Západ tak dlouho považoval za samozřejmé. Je zřejmé, že je to člověk jako každý z nás, má vlastní rozum a velmi lidské reakce na to, co se kolem něj děje. Bude říkat, co si myslí – a to znamená akceptovat panovníka, který riskuje ve veřejném prostoru, ačkoli jeho matka šla v tomto ohledu občas příkladem. Píšu to z Dublinu, kde během své státní návštěvy Irska v roce 2011 promluvila k hostům na státní večeři v gaelštině, ačkoli jí to zřejmě nebylo doporučeno. Své repliky přednesla bezchybně a navzdory obavám svých poradců se zalíbila shromážděným i irské veřejnosti, která na tuto návštěvu většinou vzpomíná s velkým obdivem.

Zesnulá královna působila jako neměnná a vždy spolehlivá skála. Charles přináší svou vlastní historii a přináší také své vlastní přednosti, mezi něž patří nepochybná schopnost otevřít a udržet rozhovor o věcech nejvyšší hodnoty. Různé vlády, různé ctnosti.

Zdroj/Foto: Jesuits in Britain – Thinking faith.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2023 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.