Jesuit.cz

Adolf Kajpr SJ jako předchůdce Druhého vatikánského koncilu

19.9.2022

Vicepostulátor beatifikačního procesu jezuity P. Adolfa Kajpra Vojtěch Novotný nabízí jeden z úhlů pohledu na tuto osobnost

Dne 17. září jsme si připomněli výročí smrti Božího služebníka P. Adolfa Kajpra SJ (5. července 1902 až 17. září 1959), jehož proces blahořečení je nyní v římské fázi. Je tedy na místě oživit něco z toho, čím je tento martyr inspirativní. Tentokrát třeba to, že předjímal Druhý vatikánský koncil. Leccos by k tomu šlo podotknout, ale omezím se na následující.

Kajpr konal především službu slova. Vědomě se ptal: „Jak přinést lidem dneška celé, nezfalšované poselství Kristovo a jak se k nim dostat, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli?“ Proto hledal „novou řeč“, která by i vlažného křesťana a člověka vágní duchovnosti „neodpíratelně přesvědčila, že Kristus je dodnes jediným vlastním Spasitelem“ (1947). Jako publicista pomáhal rozlišovat ideové kořeny událostí a rozpoznat, jak zdařilý lidský život souvisí s následováním Ježíše tady a teď. Jako kazatel zvěstoval evangelium srozumitelnou, pronikavou řečí víry a ukazoval cestu k maximálnímu křesťanství. Právě proto se ho nacisté i komunisté snažili umlčet, až se nakonec ve smrti stal Božím slovem. Kajprovo hledání „nového jazyka“ připomíná, co o čtvrt století později uvedl Jan XXIII. v proslovu Gaudet Mater Ecclesia (1962), jímž zahájil 2. vatikánský koncil: ten „chce učení víry podat čisté a neokleštěné, bez oslabení a zkomolení […], jazykovými výrazovými prostředky moderního myšlení. Neboť něco jiného je podstata tradované nauky, to jest poklad víry, a něco jiného je formulace, jíž se předkládá.“

Kajpr vstoupil do povědomí zejména pro svůj zájem o věci veřejné a pro své sociální smýšlení, jež u něj plynuly z vědomí, že „není žádného odvětví života, jež by mohlo být vlivu Kristovu cizí“ (1948). Proto například napsal, že „skutečný apoštol, ten, kdo skutečně s Kristem cítí lítost nad zástupy“, musí prakticky ukázat, že mu záleží na sociálním pokroku a na zlepšení hmotného postavení nejchudších. Musí také „mít pochopení pro celou tu úžasnou nevědomost většiny dnešních lidí ve věcech křesťanství a náboženství vůbec, nesmí od nich žádat nemožnosti, které naprosto nemohou pochopit, musí sám hledět, aby mluvil řečí srozumitelnou. Musí jít až na nejzazší hranici své trpělivosti“ (1946). Také v tom ho lze bez přehánění vnímat jako předchůdce postoje, který koncil popsal v konstituci Gaudium et spes (1965): „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“

Kajpr si byl zřetelně vědom, že – jak pravil koncil v konstituci Lumen gentium (1964) – církev je „jediná složená skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku“: „Jako přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla.“ Náš jezuita již roku 1947 psal: „Církev je svatá, božská, a přece je také lidská. A žádnou z těchto dvou stránek nelze zapomínat. Je dobře zdůrazňovat její božskou nepomíjejícnost a nepřemožitelnost tam, kde malomyslnost podlamuje chuť k práci, ale stejně tak je třeba poukazovati na její pozemskou stránku, kde by přílišné dovolávání se božské absolutnosti mohlo vésti k bludnému názoru, že již netřeba hledat hlubšího pochopení pravd, že netřeba se stále přizpůsobovat proudu času, že netřeba bojovat s lidskou pohodlností a slabostí.“

Koncil byl roku 1963 zahájen konstitucí Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii, jež konstatovala, že bohopocta čili liturgie „je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“. „Přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé církve.“ Také tady lze připomenout Kajpra, který roku 1947 kázal: „Jsem přesvědčen, že jakákoliv obnova veškerého duchovního života, a tím také veškerého života mravního a společenského, zkrátka celého života, začíná a končí v našem prožívání mše svaté [...]. V ní je skutečně všechno, a když se jí naučíme rozumět a ji prožívat, pak budeme opravdu nepřemožitelní ve všech životních situacích.“ Také „apoštolát má své ohnisko v liturgii, hlavně ve mši svaté“. Apoštol totiž musí začínat u těch, „kdož se ještě shromažďují kolem Krista“ a kdo „musí být tak rozníceni, aby pak šli a i sami zapalovali všude, kam půjdou“. Právě proto „musí jejich život duchovní, a hlavně jejich život liturgický býti co nejintensivnější“.

Několik příkladů souladu Adolfa Kajpra SJ a 2. vatikánského koncilu ukazuje, že mu byl dán dar prorockého Ducha. I proto bychom se měli modlit, jak to činí v kostele sv. Ignáce v Praze:

Bože Otče, vpravdě svatý,
chválíme Tě, neboť všichni,
kdo se přimykají ke Kristu a jsou s ním jednoho Ducha,
žijí v Tvé přítomnosti a vyzařují Tvou svatost.
Děkujeme Ti, že jsi tuto milost dal i svému služebníku Adolfu Kajprovi,
který slovem i příkladem vedl své současníky k maximálnímu křesťanství.
Oslav své jméno jeho blahořečením!
Vyslyš pro jeho přímluvu modlitby, jež Ti předkládáme,
a dej, abychom i my dospěli k hlubokému obrácení,
porozuměli své současnosti
a dokázali jí vydávat pravdivé a účinné svědectví
o milosrdné lásce Boha Otce, Syna a Ducha svatého.
Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Amen.

Vojtěch Novotný