John W. O'Malley SJ: Styl Druhého vatikánského koncilu

22.9.2022 

Připravil scholastik Pavel Banďouch SJ

Dne 11. září zemřel v požehnaném věku devadesáti pěti let významný historik církve (nejen) dvacátého století John W. O'Malley SJ. Časopis The America – The Jesuit Review při té příležitosti zpřístupnil článek tohoto autora, který původně vyšel v roce 2003. Jeho český překlad vám nyní na znamení úcty k tomu významnému členu jezuitského řadu přinášíme v českém překladu.


Od zahájení Druhého vatikánského koncilu uplynulo čtyřicet let. Lidem narozeným po roce 1950 se koncil může zdát stejně vzdálený jako americká revoluce. Je to něco, o čem možná slyšeli mluvit své rodiče nebo prarodiče, ale ne něco, co by se jim dnes zdálo zvlášť aktuální. Dokonce i pro starší generaci, která si pamatuje vzrušení, jež koncil vyvolal, a velké naděje (nebo hluboké obavy), které vzbuzoval, se vzpomínky staly matnými. Ještě slabší je jakákoli myšlenka, že by nám mohl poskytnout návod, který potřebujeme v naší současné krizi. Myslím, že koncil poskytl přesně takový návod. Také si myslím, že Druhý vatikánský koncil měl v úmyslu provést některé zásadní změny ve fungování církve a že tyto změny, pokud by byly uvedeny do praxe, by hodně přispěly k řešení naší současné situace a dodaly nám důvěru do budoucna. Hlavním důvodem, proč nebyly uvedeny do praxe, je možná to, že radikální povaha koncilu nebyla nikdy přijata nebo pochopena. Druhý vatikánský koncil byl při vší své kontinuitě s předchozími koncily v mnoha ohledech jedinečný, ale nikde nebyl tak jedinečný jako ve své výzvě k plošné změně církevních postupů, nebo lépe řečeno církevního stylu.

Tři interpretační směry

Stejně jako mnozí jiní badatelé rozeznávám tři hlavní trendy ve výkladu koncilu. První, menšinový, vidí koncil jako odchylku. Duch svatý přinejmenším během části koncilu jaksi usnul. Ti umírněnější v rámci tohoto proudu se prostě snaží Druhý vatikánský koncil ignorovat, jako by se nikdy nestal. Druhý proud se dnes zdá být nejpočetnější a lze jej dokonce označit za polooficiální. Koncil podle této skupiny sice provedl úpravy ve způsobu vyjadřování některých nauk a provedl některé další změny, zejména v liturgii, ale neudělal žádný výrazný zlom vůči minulosti. Rozhodně neudělal žádný zlom ve způsobu, jakým „děláme věci”. Koncil byl okamžikem velkých oslav a možná přehnaného bujarého veselí, které vedlo k některým politováníhodným odchylkám. Tyto odchylky stále potřebují nápravu. Koncil každopádně skončil. Nyní, stejně jako před koncilem, je vše při starém.

Patřím ke třetímu proudu, který vidí Druhý vatikánský koncil jako významný rozchod s minulostí. Pokud mám pravdu, není to samo o sobě nic, čeho bychom se měli bát. I ty nejradikálnější diskontinuity v dějinách se odehrávají vrámci silnějšího proudu kontinuity. Například Francie byla po Francouzské revoluci stále Francií. Hlubší kontinuita téměř z definice provázela každou velkou změnu v dějinách církve. To platí i pro něco tak radikálního, jako bylo uznání křesťanství římským císařem Konstantinem ve čtvrtém století. Protože změna je součástí lidského údělu, nemůže být něčím nekatolickým. Změna navíc nemusí nutně znamenat ztrátu identity. Ve skutečnosti je někdy nezbytná k zajištění identity, zejména živého organismu.

Třetí směr má na první pohled hodně co nabídnout. Stačí se podívat na samotný počet stran, které dokumenty Druhého vatikánského koncilu zaplňují – ve standardním anglickém překladu jich je asi tisíc. Jestliže vše, co tyto stránky říkají, je „business as usual”, pak to musí být ten nejrozvláčnější způsob, jak to říci, v dějinách anglického jazyka. Dokumenty Druhého vatikánského koncilu jsou téměř dvakrát delší než dokumenty tridentské; a pokud dáme dohromady Trident a Druhý vatikánský koncil, jsou stejně dlouhé jako dokumenty všech ostatních devatenácti ekumenických koncilů dohromady. Myslím, že bychom se měli zdráhat myslet si, že toto obrovské množství dokumentů, zpracovávaných s velkými náklady psychické energie v průběhu čtyř let, je jen dlouhatánskou homilií.

Účastníci koncilu jej navíc bezprostředně po jeho skončení oslavovali jako „konec protireformace”, „konec konstantinovské éry”, dokonce jako „nové Letnice”. Inu, všichni se někdy necháme unést. Dnes se mohou tyto výrazy zdát přehnané, i když podle mého názoru první dva vystihují podstatné rysy změn, které koncil uskutečnil. Každopádně všechny tři naznačují, že účastníci koncilu byli v té době přesvědčeni, že se stalo něco hluboce významného. Toto přesvědčení se neomezovalo jen na malou hrstku biskupů, ale bylo zdaleka dominantním názorem.

Co se stalo?

Pokud se stalo něco hluboce významného, co to bylo? Co koncil udělal? Jaké změny provedl? Je snadné vyjmenovat několik zřejmých věcí, které znamenaly skutečný odklon od předchozí katolické praxe. Katolíci se nyní například mohli modlit se svými protestantskými sousedy a účastnit se svateb a pohřbů v protestantských kostelech, což byly praktiky před koncilem naprosto zakázané. Před několika lety se papež Jan Pavel II. setkal v Assisi s představiteli jiných náboženství a modlil se s nimi. To by bylo před koncilem nemyslitelné – dobrý příklad „konce protireformace”.

Dříve by bylo v katolické teologii nemyslitelné nezastávat ideál, že katolicismus by měl být zaveden jako oficiální náboženství každého národa, dokonce i Spojených států. „Dekret o náboženské svobodě” to všechno změnil, a tím znamenal „konec konstantinovské éry”. Boje na koncilu o dekrety o ekumenismu a náboženské svobodě byly vedeny nejen s velkou vášní, ale zejména ze strany jejich odpůrců téměř jako o život. Tato nevelká, ale inteligentní a církvi zarytě loajální menšina byla naprosto přesvědčena, že tyto dekrety představují tak velké změny, že je nelze tolerovat. V tom, že je považovali za změny velkého rozsahu, měli podle mého názoru naprostou pravdu, i když znění dokumentů příliš nenaznačuje, že se koncil rozhodl posunout církev po pozoruhodně nové cestě.

Tyto a další konkrétní změny, které koncil provedl, jsou důležité. Samy o sobě ospravedlňují zvláštní, nekonvenční charakter koncilu. Jsou to však jen drobnosti. Existovala obecnější a ještě zásadnější změna, změna, která prochází napříč všemi dokumenty koncilu a odhaluje to, čemu se někdy říká „duch koncilu”? Existovala. A lze ji popsat méně vágním způsobem než „duch koncilu”. Můžeme se k ní dostat tak, že si položíme nový druh otázky. Místo otázek „co” o koncilu – například: „Čím učil církev být?” – bychom měli klást otázky „jak”: „Jak učil církev být?”. Tedy ne co je církev, ale jaká je církev?

Změna stylu

Druhý vatikánský koncil byl zásadně o církvi. To bylo jeho těžiště. Skutečně si kladl a odpovídal na základní otázku „co”: „Co je církev?” Na tuto otázku dal tradiční odpovědi, i když se distancoval od odpovědí z devatenáctého století jako „dokonalá společnost” a „v podstatě doktrinální společnost”. Zvláštní důraz kladl na církev jako „Boží lid”. Tento důraz byl „nový”. Ve skutečnosti však nový nebyl, protože až do reformace byla standardní definice církve v katechismech „shromáždění křesťanských věřících, které řídí a osvěcuje Bůh, náš Pán”, což vyjadřuje totéž. Církev jsou křesťané, kteří ji tvoří, bez ohledu na jejich církevní postavení. Důraz, který tyto výrazy naznačují, má horizontální charakter.

Tento charakter vede k hlubší otázce, kterou koncil položil: „Jaká je církev?” V tom se Druhý vatikánský koncil stává radikálním – a v tom je pro dnešek obzvláště aktuální. „Jaká je církev?” - to znamená, jaké postupy používá; jaké vztahy pěstuje mezi svými členy; jaký je její styl jako instituce?

Styl? Je to opravdu důležité? Vskutku je. Styl našeho národa je demokratický. Bez tohoto stylu by Spojené státy neexistovaly. To, co z Michelangela udělalo velkého malíře, nebylo to, co maloval, ale jak maloval, jeho styl. Mé „jak”, můj „styl” lépe vyjadřuje, kdo jsem, než mé „co”. To, „co” je John O'Malley - kněz, historik a tak dále - je důležité, ale styl je výrazem mé nejhlubší osobnosti. „Styl je člověk.” Styl mě dělá tím, kým jsem. „Jaký je John O'Malley člověk?” Laskavý a ohleduplný, nebo vychytralý a vynalézavý? To je otázka týkající se stylu. Jsem-li milován, jsem milován pro své jak; a dostanu-li se do nebe, dostanu se tam díky svému jak.

Jaký je tedy styl církve? Zásadní otázka, která dnes lidem vrtá hlavou, není „Co je to církev?”. Jde o to, jaká by měla být, jaká by skutečně měla být. Jaká chceme, aby byla v tom, jaké jsou její postupy i naděje, obavy a lásky všech jejích členů? To byla velká otázka, kterou se zabýval a na kterou odpověděl Druhý vatikánský koncil. Odpověděl na ni konkrétním slovníkem, který použil a který odrážel a zřetelně vyjadřoval to, co styl naznačoval.

Čím jsou dokumenty Druhého vatikánského koncilu v dějinách koncilů jedinečné? Je to jejich styl. Není to snad významné? Nevyžaduje to komentář? Všichni víme, že taková nápadná změna jazyka, přijetí nové jazykové hry, řekněme, vždy naznačuje hluboký posun v povědomí a osobnosti a nelze ji odmítnout jako „pouhou” změnu stylu. Navíc víme, že obsah a způsob vyjadřování jsou nerozlučně spjaty, že není myšlenky bez výrazu, že právě výraz je to, o co ve stylu jde. Když se zabýváme stylem, zabýváme se zároveň obsahem.

Styl – žádný jiný aspekt Druhého vatikánského koncilu jej tak působivě neodlišuje od všech předchozích koncilů a nenaznačuje tak jeho rozchod s „běžnou praxí”. Žádný jiný aspekt tak působivě nenaznačuje, že je zapotřebí nového způsobu výkladu, chceme-li mu porozumět a proniknout k jeho „duchu”. Dramatickým způsobem koncil z větší části opustil strohý, technický, právní a jiný trestající jazyk předchozích koncilů. Věřte tomu, nebo! Chovejte se tak, nebo! Na rozdíl od předchozích koncilů nepřipojil Druhý vatikánský koncil žádné tresty za nedodržování svých směrnic a nelze jej číst jako traktát o zločinech a trestech, jak je tomu u mnoha předchozích koncilů.

Styl koncilu byl vyzývavý. Pro koncil byl nový v tom, že do pozoruhodné míry kopíroval styl, který církevní otcové používali ve svých kázáních, traktátech a komentářích až do nástupu scholastiky ve třináctém století. Scholastický styl byl v podstatě založen na dialektice, umění diskutovat, umění dokázat, že se nepřátelé mýlí. Ale styl, který přijal koncil, byl založen, stejně jako styl prvních Otců, z velké části na rétorice, umění přesvědčovat, umění najít společnou řeč. To je umění, které umožní dříve nesouhlasícím stranám spojit se v akci pro společnou věc. Tento styl byl vyzývavý v tom smyslu, že hledal motivaci a vyzýval k obrácení. Snažil se spíše získat souhlas se svým učením, než ho vnucovat.

Právě jsem se pokusil několika slovy charakterizovat celkový styl Druhého vatikánského koncilu. Podívejme se nyní na některé konkrétní slovní obraty. V dokumentech koncilu se často opakuje slovo dialog. Po koncilu se na něj tak bezostyšně odvolávali jako na všelék na všechny problémy, že začalo být bolestné ho slyšet. I dnes zní „tak sedmdesátkově”. To by nám však nemělo zastřít hluboký význam tohoto termínu. Poprvé v historii propagovaly oficiální církevní dokumenty uctivé naslouchání jako preferovaný způsob jednání, jako nový církevní „způsob”, nový církevní styl. „Svoboda slova” je hodnotou moderního světa, otevřenou zneužívání, jak dobře víme, nicméně založenou na úctě ke svědomí a důstojnosti přesvědčení každého člověka. „Dialog” se pokoušel otevřít církev právě jí.

Institucionálním korelátem dialogu je „kolegialita”. Kolegialita znamená spolupráci. Tento termín se opírá o úctyhodné teologické a kanonické dědictví, které však od šestnáctého století upadlo téměř v zapomnění. Termín označuje spolupráci mezi biskupy a jejich kněžími, mezi biskupy s papežem – spolupráci, nikoliv jen konzultaci. Naznačuje rozchod s dlouholetým a tehdy běžným stylem církevního jednání. Ačkoli samotné dokumenty Druhého vatikánského koncilu o tom podávají jen málo důkazů, z jiných zdrojů víme, že změna stylu, jakým fungoval samotný Svatý stolec, zejména v jednání s biskupy, byla pro většinu biskupů, kteří se koncilu zúčastnili, zvláštním přáním.

Jaký styl bylo třeba změnit a odkud se vzal? Styl byl „moderní” v tom smyslu, že vykrystalizoval v devatenáctém století jako katolická reakce na některé aspekty osvícenství, které se nejúčinněji a nejostřeji projevily v bojovém pokřiku Francouzské revoluce: „Volnost, rovnost a bratrství”. Tento bojový pokřik svrhl starý řád v Evropě. Se svržením monarchií padla i jejich choť, církev. Kláštery byly vypleněny, kostely znesvěceny, kněží a jeptišky gilotinováni; v ulicích tekla krev. Zdálo se, že bezbožnost triumfuje.

Pokud „svoboda, rovnost a bratrství” svrhly Bohem daný řád společnosti, byla za to zodpovědná revoluce a filozofie, která ji podpořila. Proti nim mohla církev zaujmout pouze nekompromisní postoj. Svoboda-rovnost-bratrství se ztotožnila s „modernitou”, a tak i sama modernita nabývala stále ideologičtější definice. Církev, zejména v osobě papeže Pia IX., ji přitom odmítala se stále větší neústupností. S tím, jak se zlo demokracie šířilo, začal papežský stolec fungovat stále autokratičtěji, a to i v jednání s biskupy. Za Pia X. na počátku dvacátého století začalo Svaté oficium inkvizice fungovat s takovou razancí, jakou nepoznalo od svého zřízení v šestnáctém století, vydávalo exkomunikace a zakazovalo diskusi o zásadních otázkách. Svoboda tisku byla dalším zlem moderní doby, které bylo třeba zavrhnout a bránit se mu.

Vzniklo nové papežství a nový papežský styl, který téměř až do karikatury zdůrazňoval autoritářské prvky v katolické tradici a který stavěl církev proti téměř všem lidem a myšlenkám mimo ni a nad ně. Je pravda, že Benedikt XV., Pius XI. a Pius XII. tyto myšlenky a politiku mírnili, přesto základní prvky tohoto stylu převládaly až do předvečera Druhého vatikánského koncilu.

Tento styl ignoroval nebo silně minimalizoval horizontální tradice katolicismu, které učinily patristickou a středověkou církev tak živou a tvůrčí skutečností. Úcta ke svědomí, která má v katolické tradici hluboké, ba dokonce přednostní kořeny, byla silně odsunuta na vedlejší kolej právě ve chvíli, kdy ji v devatenáctém a na počátku dvacátého století zdůrazňovali sekulární a protestantští myslitelé.

Právě změnu tohoto uzavřeného, ghettovitého, tajnůstkářského, odsuzujícího a autoritářského stylu chtěl koncil uskutečnit. Jestliže koncil byl „koncem protireformace”, ještě bezprostředněji chtěl být „koncem devatenáctého století”, koncem „dlouhého” devatenáctého století, které se protáhlo hluboko do dvacátého století. Koncil nechtěl změnit církev v demokracii, jak bezpochyby dokazují jeho téměř obsedantně opakovaná potvrzení papežské autority. Chtěl však nově definovat, jak má tato autorita (a veškerá autorita v církvi) fungovat, například respektem ke svědomí, který proměnil členy církve z „poddaných” v účastníky. Šlo o znovuzískání oné staré zásady kanonického práva: quod omnes tangit ab omnibus approbetur (co se týká všech, musí být schváleno všemi). Druhý vatikánský koncil nechtěl, aby se církev vzdala své výsadní role učitelky evangelia, ale trval na tom, že se církev, stejně jako všichni dobří učitelé, musí učit i v okamžiku, kdy učí.

Výzva koncilu

K čemu tedy Druhý vatikánský koncil církev a každého z nás vyzval? Co je ten nový styl? Myslím, že mohu naznačit jeho podstatné rysy v pěti bodech. Za prvé, koncil vyzval církev, aby se od dosavadního téměř výhradně vertikálního, shora dolů směřujícího stylu chování přeorientovala na styl, který více zohledňuje horizontální tradice katolicismu. Nejcitelněji se to projevuje v opakovaném používání horizontálních slov jako „spolupráce”, „partnerství” a „kooperace”, která jsou v církevních dokumentech skutečnými novinkami. Nejsilnějšího vyjádření se mu dostává ve slově „kolegialita”. Partnerství a spolupráce se rozšiřují na vztahy mezi papežem a biskupy, biskupy a kněžími, kněžími a faráři, biskupy a laiky. V opakovaném popisu církve jako „Božího lidu” jasně vidíme vnitřní vztah mezi stylem a obsahem – mezi otázkami „co” a „jak”.

Za druhé koncil vyzval církev ke stylu a mentalitě, které více odpovídají službě než kontrolování. Jedním z nejúžasnějších rysů Druhého vatikánského koncilu je nová definice, kterou důsledně vkládá do slov „vládce” a „král” a ztotožňuje je se slovem „služebník”. Pastorační důsledky jsou nesmírné. Efektivně sloužit znamená být v kontaktu s potřebami těch, kterým se slouží, a ne jim dodávat prefabrikovaná řešení.

Za třetí, nic není ve slovníku koncilu snad tak nápadné, nic jej snad tolik neodlišuje od předchozích koncilů jako slova jako „vývoj”, „pokrok”, a dokonce „evoluce”. To je znamením rozchodu se statickým rámcem chápání nauky, disciplíny a stylu bytí, který byl charakteristický pro všechny předchozí koncily. Druhý vatikánský koncil nikdy nepoužívá slovo „změna”, ale právě o tom v souvislosti s církví mluví. To, co z toho vyplývá, je samozřejmě další změna v budoucnosti. Naznačuje, že jeho vlastní ustanovení jsou poněkud otevřená. Ať už interpretace a implementace koncilu znamená cokoli, nemůže znamenat, že se rozhodnutí koncilu berou tak, jako by říkala „až potud a ani o krok dále”. Styl koncilu je tedy orientován na budoucnost a je jí otevřený.

Za čtvrté, koncil nahradil tradiční slovník vylučování slovníkem začleňování. Místo anatémat a exkomunikací je plný přátelských slov jako „sestry a bratři” a „muži a ženy dobré vůle”. V tomto ohledu bylo podání ruky přátelství rozšířeno nejen na ostatní křesťany, ale na každého, kdo chce pracovat pro lepší svět.

Za páté, koncil přešel od slovníku naznačujícího pasivní přijetí ke slovníku, který naznačuje aktivní účast a angažovanost. Aktivní účast celého shromáždění na mši byla základním a výslovným cílem reformy liturgie. Je-li způsob modlitby normou pro způsob, jakým věříme, nemůže být také normou pro způsob, jakým se chováme? To znamená, že může být konstitutivní pro styl naší církve?

Agenda Druhého vatikánského koncilu

Koncil se zabýval mnoha věcmi, ale nejzásadněji šlo o styl, o to, „jak” se církev chová. Šlo o to, jak „děláme věci”. Položil velkou otázku, která dnes lidem velmi leží na srdci: „Jakou církev chceme?” Jakou církev musíme mít, abychom v dnešním světě efektivně fungovali? Jakou církev musíme mít, abychom dali najevo, že jsme Kristovými učedníky? Jaký je styl církve? V instituci jsou konkrétním vyjádřením stylu praktická jednání. Jaké jsou naše postupy? Fungují pokud možno tak, aby působily proti tendenci všech institucí upadat do disfunkce, nebo disfunkci podporují?

Druhý vatikánský koncil měl velký program. Druhý vatikánský koncil nelze vykládat v minimálním smyslu. Druhý vatikánský koncil potřebuje další implementaci zejména ve svém největším výdobytku, v novém vymezení způsobu, jakým církev funguje, podniká. V současné době je potřeba této realizace možná naléhavější a zřejmější než kdykoli od uzavření koncilu před téměř čtyřmi desetiletími. Druhý vatikánský koncil nebyl nikdy tak aktuální jako v tomto okamžiku dějin církve.


Foto: jesuits.georgetown.edu.

Pavel Banďouch

Copyright © 2003-2022 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.