Jesuit.cz

Svatý Ignác – naše adventní magis

22.12.2022

Čtvrtek – dvacátého druhého prosince (Lk 1,46–56) 22. 12. 2022

Na rozdíl od toho, co svět vytrubuje od počátku věků, totiž všechno větší k mé vlastní slávě (ad maiorem mei gloriam), Ignác svým duchovním dcerám a synům vštěpuje jinou duchovní citlivost: vše k větší cti a slávě Boží (ad maiorem Dei gloriam).

To je ovšem jedna z nejznámějších myšlenkových zkratek Ignáce. Co vyjadřuje? Ignác je mužem Boží slávy, charizmatikem, organizátorem, mystikem. Má-li na mysli praktické kroky, ty vždy zahrnují Kristův druhý příchod a setkání s ním. Vidíme onen nutkavý zájem o drobné zvyklosti, jak vařit, jak se starat o nemocné, co se má dělat na vrátnici. Tím vším – a chápeme, že jsou to jen příklady – se jasně stanovuje cíl člověka. Oslavou Boha je jeho konečná a definitivní záchrana všeho, co člověk koná způsobem, jímž čeká na Pána. (DC 23) Proto na žádnou věc není možné pohlížet povrchně, ale do hloubky a na dřeň. I v kapce slzy je možné dohlédnout až na samé dno moře. Každý pohled otevírá nejzazší kouty nebes.

Nemá v úctě celek života jen občas, čas od času, v tzv. duchovních momentech. Cíl života je přítomen ve všem a skrze všechno. Bůh je viděn a uctíván v přítomnosti, v bytí člověka i světa, v jednání, působení, ve všem, co je pro člověka a v člověku, pro svět a ve světě. Každá osobní zkušenost má zde – v setkání s Kristem na konci věků – své místo. A právě toto Kristovo přicházení se stává zdrojem oslavení, svatou hmotou, součástí vztahu s Bohem, který je přítomen tady a teď.

Mladým jezuitům, kteří se připravují na přijetí kněžství: „Ať jsou přesvědčeni, že neudělají nic Bohu milejšího než pilné studium. (...) [proto] je třeba odstranit všechno, co studiu brání (...), dokonce i jinak velmi vážně míněné skutky zbožnosti, umrtvování (...) a další činnosti ve prospěch druhých.“ Říká tím: Jsem-li nyní jezuita-student, uctívám Boha nejvíce studiem. To mě činí dokonalejším nástrojem v Božích rukou, abych mu později více sloužil a oslavoval ho v apoštolské práci. Tím se nyní nejlépe připravuji na druhý Kristův příchod. Vidí hodnotu věčnosti ve všedních věcech, jak být například mužem, ženou, otcem, matkou, dělníkem, zaměstnavatelem, zaměstnancem, šéfem nebo podřízeným.

Školou toho, co je a má být magis, je všední život. I v něm si máme, a právě v něm, volit jen to, co nám více pomáhá k cíli, pro který jsme stvořeni (DC 23). Je to tedy téměř posedlost, nebo možná lépe řečeno vášeň pro hledání větší Boží slávy. Tato Ignácova vášeň je obsahem adventu, způsobu čekání, co musím udělat, co mohu odložit a co musím ne-konat. To je vnitřní misie k záchraně světa, jeho proměně. I dnes svět a církev potřebují lidi slávy, lidi, nežijící pro svoji slávu, nýbrž pro slávu, oslavu Boží. Ignácova slova jsou náročná: „Podívej se na své povolání a uvidíš, že to, co by nestačilo v případě jiných, nestačí v tvém případě. (...) Bůh chtěl, abyste se všichni mohli věnovat cílům, pro které vás stvořil, totiž šíření jeho cti a slávy.“

Pavel Ambros