Ignác – muž apatie, ne lhostejnosti

23.12.2022 

Pátek – dvacátého třetího prosince (Lk 1,57–66) 23. 12. 2022

Když uvažujeme o tom, jakou správnou mírou máme měřit své pozemské záležitosti, zjistíme, že se nezabýváme ničím jiným než podmínkami zkušenosti svobody. Svoboda začíná nevšímavostí ke zlu. Zdravá netečnost je jako štít, který nás chrání před zneužitím svobody. Nedostatek apatheia nepřináší nic dobrého. Někdy si falešně spojujeme oproštění se od zla, vnitřní pasivitu vůči podnětům, které sytí naše smysly a představy, s chladným přístupem, kalkulem, vypočítavostí. Vítězství nad špatnými vášněmi a síla odolat zlým myšlenkám, dosažené askezí, v nás zanechává rozpaky, možná i skrytou závist vůči těm, kteří si bouřlivost života dopřávají plnými doušky. Dokonce jsme ochotni tvrdit sami sobě, že nemám v sobě dost odhodlanosti k těm příjemně se nabízejícím podnětům. A když už se v nás rodí jakási odhodlanost, klouže po povrchu. Chceme jen v tom snažení o zápas se zlem přežít, jen se protlouct. Necitlivost ke zlu v nás nerozeznívá radost. Proto se v našich vítězstvích nesetkáváme s Kristem přicházejícím na tento svět.

Necitlivost ke zlu nemá nic společného s lhostejností. U Ignáce jde o konkrétní osobu, tj. osobu zraněnou hříchem s osobní historií hříchu. Tento jeho životní příběh omezuje naši svobodu tím, že nabízí jen perspektivu pozemského dožívání. Kdo z nás může žít podle ideálu, který jsme si dali sami? Na tento Kristův příchod, na toto jeho přicházení Ignác velmi dbát. Má před očima člověka dotknutého láskou, zamilovaného. A proto bojujícího se zlem.

Najít pravou míru věcí, totiž jak se angažovat natolik, nakolik to otvírá srdce pro Kristův příchod, se děje svobodným rozhodnutím naší svobodné vůle neužívat nic, co je nám dovoleno, bez toho, že by to zároveň bylo novým osobním pojítkem s Kristem.

Najednou vidíme Ignácovu velkodušnost: vše se musí stát pojítkem, se všemi vnitřními postoji sobectví se musíme pustit do boje! Máme se radovat z toho, že jsme získali vítězství nad sebou samým a dali svůj život do pořádku, abychom nepodlehli žádné neuspořádané náklonnosti. (DC 21). Jak můžeme najít tuto nezaujatost před zlem, které nám tak září svojí přitažlivostí? Září jinou, když vše vidíme ve světle Boha. Stejný pohled platí i pro pohled na vlastní život. Ignác uvádí čtyři měřítka, jimiž si můžeme ověřit míru naší svobody pro příchod Kristova tajemství: zdraví – nemoc, dále bohatství – chudoba, úcta – pohrdání a konečně dlouhý život – krátký život. Tato zásada se vztahuje na všechno: a podobně je tomu i ve všech ostatních věcech. Nezapomínejme, že tato zdravá nezaujatost k věcem se týká všech hodnot, které si člověk může svobodně zvolit.

Z doby adventní máme vyjít jako lidé velkých tužeb! Tato posvátná doba čekání nás učí najít jazýček na vahách. „Mám být spíše jako váhy v rovnováze, abych mohl následovat to, o čem cítím, že je to více ke cti a chvále Boha, našeho Pána, a k spáse mé duše.“ (DC 179). Jak dynamická je tato zdravá lhostejnost, tvůrčí, otevřená a především svobodná! Takové svobodě nás učí. Být adventním člověk je být člověkem svobodně čekajícím na svého Pána, protože nic jiného nemá v porovnání s tím tak velkou cenu a hodnotu.

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.