Jesuit.cz

Bůh, který se postavil mezi hříšníky

6.1.2023

Podněty ke svátku Křtu Páně od P. Pavla Ambrose SJ

Jan Křtitel připravuje půdu pro příchod Mesiáše. U Jordánu řízným kázáním upozorňuje na hřích, ve kterém se lidé poznávají. Chtějí se osvobodit, vstoupit do nového života. Proto Jan nechává lid přejít řeku, stejně jako je Jozue nechal přejít Jordán na cestě do zaslíbené země. Jméno Jozue má stejný kořen jako jméno Ježíš, nový vůdce, který povede lid ke skutečnému vysvobození. Teprve s Ježíšem dochází k radikální novosti. Jan vidí Krista, jak k němu přichází mezi hříšníky, Boží Syn se zařadil mezi hříšníky. Bůh tedy zachraňuje, staví se na stranu hříšníků.

Zákon odsuzuje hříšníka, ale Bůh, který se postavil mezi hříšníky, je přišel ze zákona vykoupit. Kde položit první důraz? Ježíš bere na sebe dramatickou skutečnost člověka. „Byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu.“ (Žd 4,15) Hřích rozděluje. Kdyby zhřešil, nikdy by se nemohl zcela spojit s Adamovým potomstvem, tj. lidstvem, a přijmout dramatický osud hříšného člověka poznamenaný smrtí.

Druhý důraz přibližuje ikonografie. Ta je v tradici dvojí: jedna zobrazuje Krista pokřtěného ve vodách Jordánu nahého. Proč? Aby zdůraznila jeho ztotožnění s Adamem. Kristus je poslán Otcem, aby našel Adama. A Adam po hříchu zjistil, že je nahý, tj. zranitelný, tj. smrtelný. Kristus, aby našel mrtvého Adama, musí projít cestou ztotožnění s tímto Adamem. Kristus odkládá své roucho slávy ve vodách Jordánu, aby Adam, až přijde, mohl být ve křtu oděn světlem a slávou, kterou hříchem ztratil. Dalším ikonografickým modulem je Kristus ponořený do vod Jordánu, oblečený podobně jako na kříži, s bederní rouškou. Toto pojetí zobrazuje obětování sebe sama smrtí. Scéna křtu se tak stává obrazem Kristova velikonočního naplnění. Matoušovo evangelium zdůrazňuje ještě třetí pohled: „vystoupil hned z vody“ (εὐθὺς ἀνέβη). Podobně jako „vystoupil na horu, aby se o samotě modlil“ (Mt 14,23) Stejně jako Zacheus „vylezl na fíkovník“ (Lk 19,4) Ale především je zde předobraz Krista vzkříšeného, který vystupuje z těchto vod jako vítěz. Zde je pojítko s velikonočním tajemstvím.

Tradice ráda rozlišovala dva způsoby, jak křest nazývat. Obmytí, očištění vodou, jak křtil Jan. Při něm člověk uznává, že sám nemůže žít podle Boha a že nemůže splnit to, co požaduje zákon. Vždycky bude něco chybět. Zákon, jak říká svatý Pavel, mu bude stále připomínat, že je mrtvý a neuskutečněný. Jiný výraz pro křest je Kristus, který nás křtí v Duchu Svatém: není to obmytí, ale proniknutí, napuštění Duchem Svatým, prosáknutí životem Božím, životem Syna. Při něm je náš pozemský život, to, co nazýváme životem k smrti, oživeno samotným životem Syna. Můj život s urputnou snahou si něco z života urvat pro sebe, s dobýváním životního prostoru je oživen projevováním přijatého daru, necháváním se obejmout. Když Ježíš vystupuje z vody, otevírají se před ním nebesa. To nám připomíná Izaiášovu modlitbu: „Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!“ (Iz 63,19) Zde sestupuje ne jako strašlivý Bůh. Přibližuje se skutečnému člověku, poznamenanému utrpením, smrtí, poznamenanému hříchem, tím, že na sebe bere podobu člověka, stává se člověkem. Co se tím říká nám nyní? Každá naše situace, každá životní okolnost, vše, co se zdá být náhodné, nahodilé, neočekávané, nepředvídatelné, nezamýšlené, to vše je otevřeno pro něj, aby toto vše bylo skrze křest naplněno jeho životem.

Foto: Alena Rousová.

Pavel Ambros