Jesuit.cz

Víru neustále obnovovat

18.8.2023

Podněty P. Pavla Ambrose SJ k liturgii 20. neděle v mezidobí

Kdy se odehrává setkání s kananejskou ženou v dnešním evangeliu? Poté, co se Kristus, unavený úzkoprsostí a náboženskou uzavřeností, velmi ostře střetl se zkostnatělou tradicí farizeů a zákoníků. Osočil je trefně. To nebyla náhodná trefa, nýbrž jádro. Starají se více o svou náboženskou tradici než o Boha a jeho slovo!

Sloveso vyjít odtud (doslova vyšed odtamtud; ἐξελθὼν ἐκεῖθεν ze slovesa ἐξέρχομαι) znamená něco ukončit a vydat se ven, uniknout z něčeho. A odebrat se (ἀνεχώρησεν ze slovesa ἀναχωρέω) naznačuje jiný pohyb – vrátit se, odejít stranou, uchýlit se. Ono vyjít odtud je rozpoznatelná narážka na situaci exodu, jež se stále opakuje. Když vyjde někdo z otroctví, je znovu pokoušen do otroctví se vrátit. Klaustrofobie ze svobody a otevřenosti žene člověka opětovně na místa zabezpečeného otroctví.

A co Kristus? Nemůže už snášet toto klima uzavřenosti, kde se každé jeho slovo poměřuje špatnou logikou. Co činí v situaci, kdy každé jeho gesto se posuzuje špatným způsobem? Kde tradice je už dusivým brněním? On byl poslán právě proto, aby povolal ztracené ovce z domu Izraele z uzavřenosti útlaku, z náboženství, jenž zotročuje a uzavírá do prázdných forem. Nedokáže otevřít lidstvo jeho synovství s Otcem (srv. Jan 10,1–18; zvláště v. 4!)

Možná je pohanský kulturní svět lépe připraven na přicházení. Připravenost představuje žena: křičí a volá. Domáhá se v naději, že mimořádné věci, jež se kolem Ježíše děly a budou dít, přinášejí nový život. „Smiluj se nade mnou“ je výkřik pohanského světa čekajícího na vysvobození.

Kristus nikdy neochabuje. Vstupuje do všeho pozitivního. Vidí předem věci, jak se mění, když zárodek vzkříšení v jeho slově ničí předsudky. Židovská náboženská kultura rozlišuje mezi vyvoleným národem a pohany. O nich mluví jako o domácích psech, ne jako o toulavém psisku. Kristus je nezažene! Nevadí mu lidé, kteří jsou na první pohled přítěží. Vidí je jinak. Co můžeme ještě vytušit v tomto nádherně náboženském obrazu ženy, která se klaní Bohu? Vidí v muži ženicha, jenž přichází. Je obrazem nevěsty, která hledá ženicha. Bez něj nemá potomka, nemá život, ba nosí v sobě démona. A prosí o drobek.

Jak už to tak bývá, těsně předtím, když se dělil o chléb, zbylo mnoho drobtů, dvanáct košů, jež mělo dvanáct apoštolů vyslaných na druhý břeh odnést do pohanského světa. Stačil jeden drobek, a tato žena se svou dcerou našla život. A nejen to, podle exegeze se druhé rozmnožení chlebů odehrává na druhé straně jezera, tedy na pohanském území právě proto, že Kristus je chlebem pro celé lidstvo. Kde je lidstvo napadeno melancholií, přináší útěchy.

Rozvineme-li tento obraz, vidíme misii církve ve světě. Bude podobná ženě, jež ve své životní nouzi, ve své dramatické situaci našla společenství s Kristem. Setkání ji uzdravilo. Setkání je vždy dobrý zárodek budoucích věcí. A proč Kristus nevyhověl hned, na první žádost? Uzdravení je setkání s Kristem, rozpoznání Pána v něm. V něm vrcholí. Bez tohoto posečkání by zřejmě více viděla uzdravení než toho, kdo léčí. Duchovní poučení je poměrně silné: když máme své problémy, své potřeby, máme o nich přemýšlet. Důležitější než přemýšlet o řešení je přemýšlet o tom, jak se tyto skutečnosti stávají místem a důvodem pro setkání s Pánem. To je závažnější než to, co se stane. A když se to stane? Pěstujme setkání s Kristem jako zárodek, který v samotném kořeni zadusí vše zlé. Pohanská žena se tak stává učitelkou vytrvalosti, víry, modlitby. Věřící není ten, kdo uvěřil jednou provždy, ale ten, kdo svou víru neustále obnovuje v jejích samotných počátcích.

Foto: Kaple Redemptoris Mater, Vatikán; Centrum Aletti.

Pavel Ambros