Jesuit.cz

Osobní svědectví scholastika Michaela Petra SJ o práci v Bejrútu

4.10.2023

Bejrút. Michael Petro je jezuitský scholastik z východní provincie USA. Je mu dvacet osm let. Narodil se v Bostonu a před vstupem do Tovaryšstva Ježíšova navštěvoval univerzitu na Rhode Islandu. Vypráví nám o své cestě, na které se ztotožnil s Pánovou výzvou, aby se zavázal k apoštolátu mezi migranty.

Loni na podzim, po měsících rozlišování s mými nadřízenými, jsem dostal překvapivý e-mail. Čekal jsem na svoji magisterku – období aktivní služby uprostřed naší jezuitské formace – a zde byl dopis od provinciála! Měl jsem zamířit do Bejrútu v Libanonu a ve spolupráci s Jezuitskou službou uprchlíkům pracovat na vybudování centra pro migrující pracovníky, kteří přicházejí do Libanonu z celého světa.

Když se podívám zpět na kroky, které mě přivedly k této neočekávané službě, vidím, jak Boží prozřetelnost působí, jak pečuje o dovednosti, touhy a sklony, o kterých doufám, že se mi v Bejrútu budou dobře hodit.

Moje jezuitská cesta začala malými cestičkami vedoucími z mnoha úseků mého života. V knihovně svých rodičů jsem se zamiloval do příběhů jezuitských světců a cítil jsem, jak mě Bůh strhává knihami o ignaciánské spiritualitě. Mé studium se zaměřilo na reakci církve na migraci a mé cesty spojené s vysokoškolským studiem mě přivedly k jezuitům od Havany přes Washington až po Berlín. Když jsem v roce 2018 vstupoval do Tovaryšstva, doufal jsem, že budu někdy sloužit v Jezuitské službě uprchlíkům.

Čas v noviciátě a během prvních studií mě přivedl k tomu, abych se držel této touhy a zároveň prohluboval svůj smysl pro jezuitské povolání, také mě vystavoval jiným službám. Od času stráveného se starými lidmi až po doprovázení těch, kdo byli propuštěni z vězení, mě moje apoštolátní činnosti uváděly před Boží tvář na místech, kde jsem to nečekal. Přesto jsem stále pociťoval potřebu pracovat s migranty a uprchlíky. Oblíbil jsem si španělsky mluvící komunitu Sagrado Corazón v richmondské farnosti ve Virginii, učil jsem uprchlíky v Syrakusách ve státě New York a pracoval jsem na americko-mexické hranici v rámci Kino Border Initiative. Moje cesta mě zavedla loni na podzim do Bejrútu, kde jsem v rámci prvních studií pracoval na arabštině a francouzštině.

Tam jsem se dobrovolně přihlásil ke komunitě migrujících pracovníků z Filipín, Srí Lanky, Jižního Súdánu a mnoha dalších částí Afriky a jižní Asie, které naši farnost nazývají domovem. Přicházejí do Libanonu z různých důvodů: jako domácí pracovníci, jako uprchlíci a další na cestě někam jinam. Mnozí čelí velkým útrapám – obtížným pracovním podmínkám, rasizmu, a dokonce vážnému zneužívání. Prostřednictvím Centra pro afro-asijské migranty naše církev přijímá migranty, kteří potřebují jídlo, chtějí být na mši, poskytuje prostory pro komunitu a oslavy a pomáhá se základními potřebami. I když jsem se tam loni na podzim přihlásil jako dobrovolník, moje magisterka bude mít v jinou úlohu. S komunitními vůdci pomohu vymyslet nové programy, propojovat zdroje jezuitské sítě s komunitou migrantů a obhajovat migrující pracovníky v regionu. Začínáme nasloucháním; sbližujeme společenství, aby nalezlo body největší milosti a nejhlubšího utrpení v naději, že rozezná hlas Ducha.

Práce s migranty je pro mě radostí a možností využít mnohé ze svých darů, včetně jazykových znalostí. Od práce napříč jazyky a kulturami až po sociální vědy mi práce s migranty a uprchlíky umožňuje vložit celé své já do náročné, ale také důstojné lidské reality. Pro jezuity je na doprovázení migrantů něco téměř přirozeného. Pod patronací Naší Paní na Cestě se často ocitáme v pohybu a žádáme o milost, abychom se cítili doma, ať jsme kdekoli.

Zdroj/Foto: jesuits.global.

Alena Rousová