5.10.2023
Za církev synodální (26)
Vigilii (bdění) s názvem Společně iniciovala před otevřením synody ekumenická komunita Taizé. Kromě papeže Františka se jí zúčastnili také ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I., primas anglikánů arcibiskup z Canterbury Justin Welby a hlava syrské pravoslavné církve, patriarcha antiochijský Ignác Efrém II. Přítomni byli také zástupci protestantských církví a starokatolíků, které zastupoval arcibiskup Bernd Wallet (Utrecht). Za synodou se zavřou dveře mediím a otevře brána ke Kristovu Srdci, které je plné spásu přinášejícího soucitu s tímto světem. Co nás čeká za zavřenými dveřmi synody?
„Stejně jako velký zástup ve Zjevení jsme se modlili v tichu a naslouchali velkému tichu (srv. Zj 8,1).“ Synodální proces v pohledu papeže Františka láme sedmou pečeť pro Boží lid čekající na Kristův příchod ve slávě. Tato podoba ticha je hybnou silnou dějin směřujících k dovršení. Skutečně ticho? A proč vlastně by mělo být? V tichu se něco děje. Dokud to nezkusíte, žijete v neznalosti, nevíte to podstatné. Uniká vám plodný život. Tak je tomu i v případě světové synody, která začíná 4. října. Papež František vybízí, aby probíhala v duchovní atmosféře.
Papež František jako duchovní učitel: dar naslouchání
Ve své homilii František hovořil o důležitosti ticha: „Dnes večer jsme my křesťané stáli v tichosti před krucifixem ze San Damiana jako učedníci naslouchající před křížem (...). Naše ticho nebylo prázdné, ale byla to chvíle plná očekávání a připravenosti. Ve světě plném hluku už nejsme na ticho zvyklí, ba někdy ho těžko snášíme, protože nás konfrontuje s Bohem i s námi samými. Přesto je základem řeči a života.“ Událost synody se nese „na struně znějící tichem“. „Učí nás, že mlčení střeží tajemství, jako Abraham střežil smlouvu, jako Maria střežila ve svém lůně a ve svém srdci rozjímala o životě svého Syna.“ „A tak i my jako Abraham, jako Eliáš, jako Maria se potřebujeme oprostit od tolika hluku, abychom mohli slyšet jeho hlas. Neboť jedině v našem tichu zaznívá jeho slovo.“
S odkazem na Petrovu řeč na apoštolském koncilu v Jeruzalémě (Sk 15,12) vyjádřil své přesvědčení, že „mlčení v církevním společenství umožňuje bratrskou komunikaci, v níž Duch Svatý harmonizuje názory, protože on je harmonie. Být synodální znamená takto se navzájem přijímat s vědomím, že všichni máme o čem svědčit a čemu se učit, a společně naslouchat Duchu pravdy (Jan 14,17), abychom poznali, co říká církvím (Zj 2,7). A ticho umožňuje především rozlišování, a to prostřednictvím pozorného naslouchání nevyslovitelným vzdechům (Řím 8,26) Ducha, které se ozývají, často skrytě, v Božím lidu. Prosme proto Ducha o dar naslouchání pro účastníky synody.“
Kromě toho mimořádně působivě zdůraznil, že „ticho je zásadní na cestě k jednotě křesťanů“. Na závěr podotkl: „Proto, bratři a sestry, ve společné modlitbě prosme, abychom se znovu naučili mlčet: abychom naslouchali Otcovu hlasu, Ježíšovu volání a vzdechům Ducha. Prosme, aby synoda byla kairós bratrství, místem, kde Duch svatý očišťuje církev od žvanění, ideologií a polarizací.“ Jsou to všechno jen zbožné řeči?
První důležitý nácvik: Naslouchání Duchu
Po vigilii naplněné modlitbou se kardinálové, biskupové a další účastníci synody odebrali do exercičního domu Fraterna domus v Sacrofanu severně od Říma, kde se od nedělního rána duchovně „ladili“ na synodu. Bývalý generální magistr dominikánského řádu Timothy Radcliffe nás varoval před příliš velkými očekáváními: „Během naší synodní cesty se můžeme obávat, zda vůbec něčeho dosáhneme.“ „Média,“ řekl Radcliffe, „pravděpodobně dojdou k závěru, že to všechno byla ztráta času, jen slova. Budou se dívat, jestli budou přijata odvážná rozhodnutí ve čtyřech nebo pěti výbušných otázkách.“ Zbytek je pro ně nezajímavý, protože nezvyšuje sledovanost.
Lze to jen znovu a znovu připomínat: Na synodě se, zcela banálně řečeno, jedná především o naslouchání jinak, než jsme navyklí – na půl ucha. Naslouchat jinak. Nejen opravdově, vážně, procítěně, terapeuticky, asertivně, politicky uvážlivě. Jinak znamená: Poslušností víry!
Co budou říkat odpůrci? Už můžeme slyšet temný chór antického divadla zastupující veřejné mínění. Na synodě nebude jen připravená agenda. Mnozí budou hledat nějakou skrytou schválnost ukrytou kdesi mezi řádky. Ani to vše připravené na diecézní, národní i kontinentální úrovni není úplné! Ukázala se v záři reflektorů veřejného zájmu dráždivá témata přítomná po celém světě. Ale ani ta synodu nevyčerpávají. A synoda už vůbec není podobná sněmování odborů, jež připravují kolektivní vyjednávání. A přesto je třeba položit na stůl vše – nic nehodit pod koberec, ani neshodit ze stolu. A dodržování synodálních postupů? Jsou nepříjemné, možná. Ale zbavit se jich jen kvůli podezření z taktiky zdržování? Vytrvalost, trpělivost a pochopení, že dlouhodobě zavedené postupy, zvyky a mentalitu nelze změnit ze dne na den, to vše k synodě patří. Jak má synodalita fungovat poznáme tím, jak ve skutečnosti (pro účastníky zde, pro nás ostatní tam i zde) funguje – to lze zjistit jen společně. Praxí.
Ti, kdo už s předstihem bagatelizují, co se stane nebo by se mohlo stát v příštích týdnech, neberou v úvahu procesy hledání, které probíhaly od roku 2021. Papež František zahájil mnohaletý synodální proces: na úrovni farností, pak v diecézích, na národní úrovni a pak na kontinentálních shromážděních (to evropské se sešlo v únoru 2023 v Praze) – s velkým srdcem a duší, s obrovským úsilím a nasazením.
První úkol, který máme, je nechat v sobě růst důvěru. Druhý neprodleně následuje: odbourat předsudky, vyjasnit nedorozumění a změnit tón a zabarvení naší mluvy. Přiznejme si: to vše se podařilo jen částečně. Představy o zlém Západě nebo postkoloniálním eurocentrismu jen tak nezmizí. Ale musíme se nutně připojit k zástupu pesimistů? František přece počítá s trvalou změnou kurzu nejen ve způsobu vedení katolické církve, ale i v její organizaci. A soudě podle odporu a manipulací, se mu to docela daří. Odpor toho či onoho ražení není špatnou zprávou. Možná ťal do živého. Jinak by se tak halasně neozývali.
Synodální kultura
Co potřebujeme asi nejvíce? Synodální kulturu. K čemu? Na cestě k novému procesu poctivého projednávání a odpovědného rozhodování.
Nesdílím silácká prohlášení, jež synodu označují za pseudodemokratickou iluzi, zavání simulací účasti nebo hovoří o tom, že se zde schází jen další debatní klub bez zákonných pravomocí. Rovněž dilema transparentnost versus duchovní atmosféra považuji za zcestné. Jedno nelze stavět proti druhému: To, že nebyl povolen tisk, jak si papež původně myslel, vyvolalo protesty: vše bude netransparentní, protože to bude za zavřenými dveřmi. Uvažme soudně: 375 členů synody se musí nejprve najít navzájem, setkat se svými velmi odlišnými názory na církev a představami o reformě. Těm, kteří mají neustále v zádech nutkání něco plácnout, se tím bere půda pod nohama. A to je dobře. Nebo se máme nechat vláčet pocitem, že mám něco vykřikovat na veřejnosti? Když to někoho štve, je svobodným člověkem?
Instrumentum laboris není možné číst jen jednou. Ba ani třikrát to nestačí. A pokaždé žasnu nad uvedenými tématy. Dvě třetiny, strana 26–60, tvoří patnáct dotazníků: pracovních listů obsahujících konkrétní pracovní úkoly, které má řešit 35 pracovních skupin. Otázky (Co jsme se z toho naučili?) přecházejí do roviny nové roviny: co se musíme ještě učit. Vezměme jiný podnět: Náměty k modlitbě a přípravné reflexe: něco takového tu ještě nebylo! Biskupská synoda se učí. Není to krásná perspektiva do budoucna? Rozhodujícím klíčovým slovem těchto synodálních pracovních nástrojů, jež ovšem může obsahovat i spoustu synodální poezie, je rozlišování duchů. A nemá jít jen o prázdný slovník. Synoda je cvičiště pro praxi.
Důvěra v Ducha
Co se z toho všeho na konci tohoto zasedání, tedy 29. října, zrodí? Kdyby to bylo jasné, nebylo by třeba svolávat synodu. Zatím to ví jen jeden z nás: Duch Svatý. Všichni ostatní, včetně papeže, to musí zjistit – u toho prvního, kdo to ví. Synoda se znovu sejde v říjnu 2024. Na ní se budeme ptát podobně: Co se mezitím stalo? Co nám vlastně chybí z toho podstatného? A nakonec se nabízí otázka: Co svěřujeme Duchu Božímu? A co od nás očekává? Není mým straníkem ani lobbistou za nějaké zájmy. Mohu říci, že jsem příjemně napnutý. Jsem zvědavý společně s vámi. A jsem rád, že jsem se něčeho takového dožil. Událost koncilu dorazila do našeho času. Zopakujme: „Stejně jako velký zástup ve Zjevení jsme se modlili v tichu a naslouchali velkému tichu (srv. Zj 8,1). A ticho je důležité, je mocné: může vyjádřit nevýslovný smutek tváří v tvář neštěstí, ale také ve chvílích štěstí radost, která přesahuje slova. Proto bych se s vámi rád krátce zamyslel nad jeho významem v životě věřícího, v životě církve a na cestě k jednotě křesťanů. Jak důležité je ticho.“
Pavel Ambros
Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.