Jesuit.cz

Božské není na prodej

1.12.2023

Impulzy k 1. neděli adventní od P. Pavla Ambrose SJ

Co s letošním adventem? Bude velmi krátký. Pouhých dvacet dva dnů. Ani ne obvyklé čtyři týdny. Stojíme na jeho začátku. Zůstane na okraji mého života, nebo se stane ohniskem, zaměřením? Může se v nás rozběhnout dvojí čas. Každoroční koloběh života, nebo vyjití vstříc Pánu, který nás čeká! Ke kterému z nich napřeme svůj sluch? Vstoupí do nás svojí barvou: fialovou. A svojí vůní: Co je pro vás vůně adventu? Řekněme si hned na začátku: „Je třeba mnoho trpělivosti, má-li se list moruše proměnit v hedvábí!“ (čínské přísloví) Advent v nás tká svatební šat pro našeho ženicha. Možná by se nám hodil i kohout, nemusí být ani červený, ale ten ranní, jeho ranní kokrhání spjaté především s úsvitem, sluncem, světlem, ohněm a osvícenstvím. Roráty nás k tomu zvou: ocenit opět ráno. Vždyť každé ráno je počátek. Nebo se spokojíme s popíjením předvánočního punče na adventních trzích? Nebo už ani nevnímáme přímé dopady komercializovaných Vánoc, kdy už nám koledy vržou jako nenamazaný rumpál? Ani nemluvě o světelném smogu, tunách odpadků a všech škodách konzumování! To vše pod označením ekologická újma? I z tohoto hlediska můžeme letos na počátku adventu (radostného očekávání příchodu Spasitele) nechat na sebe dopadnou a chvíli nechat působit ono nekompromisně znějící: „Bděte“ (ἀγρυπνεῖτε = bdít; být bdělý; být naživu), „bděte“ (γρηγορεῖτε), „bděte“ (γρηγορεῖτε). Trojí Markovo bděte. Třikrát vyslovené.

Proč je třeba bdít a bdít? Protože člověk neví, kdy přijde pán, a pak se může stát, že usne. Jde o bdělost při plnění úkolu, který nám byl svěřen, abychom mohli rozpoznat mistra, až přijde; pokud mistra propásneme, nemá úkol, který plníme, smysl. Bdělost a ostražitost se podle evangelia neptá kdy, ale jak.

Téměř překvapí, když Marek vysloví třikrát – bděte, následují verše o večeru, kdy byl zrazen. Ale co když přijde o půlnoci? Přece o půlnoci byl souzen (Mk 14,53-64). Všechno se téměř děje v noci a nikdo si toho nevšimne: i jeho narození se odehrává v hluboké noci a kromě několika pastýřů si toho nikdo nevšiml, protože nedrželi stráž; jediní, kdo drželi stráž, říká evangelium, byli pastýři, ostatní ne. Pak se říká: možná přijde v hodině, kdy kohout zakokrhá. A skutečně, při kohoutím kokrhání ho jeden nepoznal, zapřel ho. Možná přijde ráno, kdy se odehrává Pilátův soud, ukazují, jak ho nikdo nepoznal (Mk 15,15). Co je to pravda? Stojí před pravdou, a nepoznává ji. Marek tedy vyjmenovává všechny významné okamžiky, kdy lidstvo nebude schopno poznat Krista v jeho umučení. Kdo ho nepozná? Ten, pro koho není základem života způsob Kristovy Paschy. Ten se děje v jeho osobě, v jeho srdci. Kdo si myslí, že Kristus musí přijít s mocí a slávou, kdo uvažuje o tom, že jeho duchovní či náboženský život musí být úspěšný, prospěšný nebo světem oceněný, vlastně na Pána nečeká. Je fixován k budoucnosti, která nevidí slávu a moc Pána přicházejícího v umučení Syna Božího a moci Otcovy lásky. Není divu. To ovšem je zcela vzdáleno logice světa. Bdít a být bdělý znamená zkoumat za logikou světa jiný zákon, než nám ukazují Vánoce prodávající pozlátka. Logika Boha je zde přítomná: v děťátku, které se zcela vydává za spásu světa. Kdyby v adventních slovech nebyla podobná láska, byla by slova ničím. Ale zůstaňme adventně tiší, braňme se patetické vroucnosti. Jen tak spatřené a prožité se spojí v čekání, které nás nikdy neomezí. Svět – a my v něm – jsme v dobrých rukách. Lépe řečeno: v náruči, která se z nás nebesky těší.

Foto: Centro Aletti – LIPA Edizioni.

Pavel Ambros