Jesuit.cz

Chrám moudrosti, jezuitská univerzita v Olomouci 1573–1773

5.12.2023

Informace o výstavě

Olomouc. V olomouckém kostele Panny Marie Sněžné, v naší Akademické farnosti, se za hojné účasti odborné veřejnosti dne 4. října uskutečnila vernisáž dvou výstav: Chrám moudrosti: Jezuitská univerzita v Olomouci 1573–1773 a Symboly moudrosti: Třináct žezel Olomoucké univerzity. Kurátory výstav jsou Filip Hradil a Zdeněk Orlita z Vlastivědného muzea v Olomouci.

Výstava se koná v prostorách sálu Václava III. Vstoupíte-li do něj, ocitnete se v barokní univerzitní aule, která uchovává obrazy svých dobrodinců. Z exponátů zaujme originál zakládací listiny z roku 1573, v níž císař Maxmilián II. Habsburský uděluje jezuitům privilegium udělovat akademické grady, čímž je postavil na stejnou rovinu s ostatními univerzitami v Evropě té doby.

Zajímavý je výchozí ideový koncept, který znovu připomíná pozitivní roli jezuitů v oblasti vzdělávání a rozvoje lidského poznání. Odborná veřejnost nahlíží totiž roli jezuitů v českých dějinách mnohem pozitivněji, než je tomu ve stereotypech obecného, často nedostatečně poučeného náhledu protikatolicky naladěné té části české společnosti 19. a 20. století, jejíž neoficiálním mluvčím se stal romanopisec Alois Jirásek. Tvůrci výstavy chtějí návštěvníkům výstav připomenout „zapomenutý příběh dialogu mezi vědou a náboženstvím. Představí olomoucké vysoké učení v jeho prvních dvou stoletích existence, kdy výuka, správa i vedení univerzity byly plně v rukou jezuitů, dynamického a progresivního řeholního společenství. Olomoucká univerzita se během 16. až 18. století řadila vedle Štýrského Hradce, Bambergu, Dillingenu či Osnabrücku k autonomním jezuitským univerzitám a od svého založení roku 1573 se stala součástí globální sítě jezuitského katolického univerza zahrnujícího v období raného novověku kromě Evropy též Asii nebo Latinskou Ameriku. Důraz na internacionalizaci, důsledné zavádění latiny jako jazyka vzájemné komunikace a propracovaná organizační struktura a hierarchie vytvořily z jezuitských kolejí důmyslnou sociální síť raně novověké společnosti. Studenti se zde měli možnost setkat s pedagogy ze Španělska, Itálie, Polska nebo Německa. Univerzita byla od svého založení úzce propojena se samotnou jezuitskou kolejí, a stala se tak symbolicky součástí říše, nad níž slunce nezapadá.“ Takto odůvodňuje svůj ideový záměr Vlastivědné muzeum v Olomouci.

O celkové koncepci je možné si udělat ještě hlubší obrázek z řady doprovodných akcí, jako je například „Přednáška o studentském životě na staré olomoucké univerzitě“ dr. Jany Oppeltové, ale především podcastová série Jezuitská Olomouc. Moderuje ji zasvěceně dr. Filip Hradil, který vnáší do diskuze nejen témata zajímající historiky, ale i ty, kteří dobře chápou význam minulého pro budoucí. Její aktuálnost. Série přednášek je dostupná na webu, YouTube a v aplikaci Spotify. První z nich představuje plod jezuitského nasazení v Olomouci (jak se jezuitům podařilo realizovat ambiciózní projekt nového univerzitního kostela a v čem spočívá výjimečnost barokního areálu někdejší olomoucké koleje; s historikem umění Martinem Pavlíčkem). Další epizody budou vycházet až do ledna 2024.

Nelze jinak než vyjádřit uznání nad touto kulturní událostí roku, která přesahuje svým významem olomoucký region. Ukazuje totiž na podíl jezuitů při postupném vytváření mezinárodní sítě vzdělanosti pozvedající její kvalitu v českých zemích. Ukazuje jezuitský řád z hlediska, které není vždy samozřejmé v prostředí zatíženém takovým předpochopením dějin, jež hodnotí význam jezuitské mise jednostranně negativně. To však vůbec zároveň neznamená nekritický pohled. Naopak, kritická diskuze umí otevírat dějinnou pravdu tím, že ji zakotvuje to širších souvislostí. Z tohoto hlediska lze říci, že jezuitský řád je i v českých dějinách možno vnímat jako tvůrce vyšší kulturní vzdělanosti, na niž je možné se s pokorou i hrdostí odvolávat.

Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci.

Pavel Ambros