Jesuit.cz

Jeho slovo je zároveň jeho nejrozhodnější vůlí

9.2.2024

Otec Pavel Ambros SJ nabízí myšlenky k textům 6. neděle v mezidobí

Jak mohl tak nečistý, zkorumpovaný, zhýralý rváč, hanobitel mladých žen, nezodpovědný kumpán, který poslední chvíli života prožil na hnojišti, vytvořit něco tak krásného, duchovního, zbožného svými obrazy? Takový můžete mít dojem z návštěvy výstavy Petra Brandla. Příběh bohéma. Jiskra božského nakonec proroste bahnem a ukáže něco z Boží moci, která zlé – symbolizované Kristovým křížem – promění. Podívejme se na úryvek evangelia o uzdravení malomocného z tohoto hlediska. „Nečistý! Nečistý!“ (Lv 13,45) To je výkřik, který musel v souladu s předpisy Mojžíšova zákona vykřiknout každý malomocný, a upozorňovat všechny, kteří se k němu přiblížili. Malomocenství bylo považováno za nejzávažnější formu tělesné nečistoty. Malomocný, nečistý par excellence, prožíval po několik měsíců a někdy i let situaci lidské, duchovní a společenské smrti: byl chodící mrtvolou. Tělesná a náboženská závažnost tohoto zla byla tak velká, že bylo výhradním úkolem kněze prohlásit takového člověka za nečistého a vyloučit ho ze všech společenských vztahů. A stále to byl kněz, kdo potvrzoval uzdravení a opětovné přijetí do společného života. „Nečistý! Nečistý!“ křičel na sebe před ostatními z plných plic svou nečistotu, malomocný přijímal své vyloučení z tábora a varoval před sebou ostatní.

Nic z toho se v příběhu v Markově evangeliu nevyskytuje. Nečistý (ἀκάθαρτος) nebyl člověk, nýbrž duch. Setkáváme se s člověkem s nečistým duchem (ἄνθρωπος ἐν πνεύματι ἀκαθάρτῳ). „K Ježíšovi přišel jeden malomocný (λεπρός).“ Velmi lapidární, úsečná, ale výstižná formulace evangelia. Rozpor s mojžíšskými předpisy nemůže být vůči tomuto náboženskému systému sršatější. Musí jeho zastánce naježit. Nemůže se smířit se svým vyloučením. Naopak, přistupuje k Ježíši, který ho neodmítá, ale nechává se jím oslovit. Malomocenství se tak z důvodu odcizení stává důvodem k přiblížení. Ježíš ví, že malomocný je par excellence vyloučený zákonem, ale nevylučuje ho a naslouchá mu. Muž nekřičí: „Nečistý! Nečistý!“ ale prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ Nehovoří o své nečistotě, prosí o své očištění. Neprosí o uzdravení, ale o očištění. Dává najevo, že pravou nemocí, kvůli které nejvíce trpí, není malomocenství, ale to, že je v očích všech nečistý. Proč o očištění žádá? Chce znovu získat své místo ve společném životě. Jeho touhou je vyjít ze stavu smrti a vrátit se do života. Ze zákoníků zachvácených osobní nenávistí se rázem stávají kati.

Ježíš, pohnut niterným soucitem, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl. Chci, aby byl očištěn. Očištění vychází ze soucitu. Očištění, které Ježíš přináší, je nejprve vyvoláno hlubokým, niterným citem. Následuje gesto, na němž Markovi velmi záleží. Popisuje ho dvěma výrazy: vztáhnout ruku a dotknout se ho. Uvažme souvislost: i pouhý lehounký dotek nečistého sám o sobě činí nečistým. Ježíš se nebojí kontaktu s nečistým člověkem, protože nečistým člověka nedělá nakažlivá nemoc, ale to, co má člověk v srdci.

Po tomto vzedmutí soucitu a následném gestu přichází slovo: Chci, buď očištěn. Předcházela mu nezměrná důvěra malomocného: Chceš-li. A Ježíš odpovídá: Chci (θέλω – zřejmě hebraismus: těšit se, mít potěšení; = vybrat si nebo dát přednost; přát si, být nakloněn; raději mít). Ježíš je vždy nakloněn očistit. Jeho slovo vychází, že je tím, který je. Je ztělesněním Jahve, tedy bytí, které působí, které se stává jsoucím: „Jsem ten, který je působivě přítomen.“ Proto jeho slovo je zároveň jeho nejrozhodnější vůlí, která překoná vše. A proto očistit může, protože očistit může jen Bůh. „A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn.“ Je ten, kdo uvádí v život, oživuje, otevírá budoucnost. Ve chvíli smrti je Jahve ten, kdo nám říká: „Budu, který bude.“ Jen slovo Krista otevírá vzkříšení.

Ježíš nehledá svůj věhlas, proto očištěnému a uzdravenému nařizuje, aby mlčel a šel ke knězi, jak předepisuje Mojžíš. Muž udělá pravý opak toho, co po něm Ježíš chtěl: nejde ke knězi a všem vypráví, že přišel rabín, který osvobozuje malomocné od jejich zla, a šíří kolem sebe nezkrotný pud osvobození. Ježíš ho zbavil nečistoty a dal mu svobodu. Takovou vnitřní svobodu, že může se vztáhnout i na osvoboditele a neposlechnout ho. Tuto nejzvláštnější evangelijní formu „neposlušnosti“ nelze pochopit, není-li spojena s láskou, která vítězí i nad svobodou, která je člověku svěřena a je nenaplněna Božím záměrem. Zde se manifestuje nejlépe to, co nakonec vždy člověk může Bohu říci: „Ukaž nám svou jasnou tvář“ (Žl 4,7) Co moji svobodu nakonec zachrání od možnosti svobodně se rozhodnout pro vlastní sebezničení? Když mi milost Boží ukáže „řeku živé vody, jasnou jako křišťál, vytékající zpod trůnu Božího a Beránkova“.

Foto: Evangeliář abatyše Hitdy z Meschede, 1020? Petr Brandl, Simeon s Ježíškem, 1725.

Pavel Ambros