Jesuit.cz

Pravou horou Tábor je Kristův druhý příchod

23.2.2024

Otec Pavel Ambros SJ nabízí myšlenky k textům 2. neděle postní

Proměnění Páně shrnuje tajemství Ježíše Krista s nevyčerpatelnou hutností významů! Jeho učedníci a s nimi i my, dnešní věřící, se učíme jeho proměnění. Proč to nemůžeme nechtít pochopit? Kéž bychom chtěli pochopit i to, co je obtížné vždy postihnout, plně proniknout, s potěšením se dovtípit. Ježíš, který zemřel, byl člověk jako my. A člověk nežije pro smrt!

Jistě, že pro apoštoly byl okamžik osvícení, světla, záře, odrazu nebeského světa důležitý. Není jádrem evangelia. Tím je okamžik, kdy světlo slávy pohasne, Otcovo slovo sestupující z oblaku utichne a učedníci zůstanou sami. Souvisí ono uvnitř s oním navenek. Nerozhlížíme se kolem sebe podobně? Neviděli nikoho jiného. Nevidíme nic jiného než silně pozemské, věci. A později? Zanedlouho poté? Na co patřily jejich oči navenek i jejich zrak srdce? Na Ježíše na kříži, neviděli slavné světlo, ale spíše tmu a šero, Otcův hlas umlkl. Bolest. A životních bolestí je tolik! Připadáme si jako lidé zostuzení na sítích, bez možnosti se dovolat práva.

Čas, kdy musíme najít svoji vysokou horu proměnění, nastane. Ježíš zůstává sám s Otcem a přitom nás chová v srdci. Jsme sami, ale jiným způsobem. Nejsou slepou uličkou formy, silně propagované, ony kontemplativní formy modlitby, která usiluje o dosažení niterného klidu? Copak hlavním záměrem kontemplace má být zvnitřnění, jež by snížilo, nebo alespoň zmírnilo naše stresy? Sestoupení z hory, kde jsme s Ježíšem sami (ten je zde kvůli Otci a nám), uchovává vzpomínku srdce. Ta si pamatuje zápas Ježíšova Srdce a Otcovy lásky ke každému člověku. Nezapomíná na pohled Otce patřícího na naše neproměněné lidství. Ale On, v Synu, vidí i naše proměněné lidství. To je jeden z možných výkladů prapodivné odezvy apoštolů, jež popadla myšlenka na stavbu tří stanů. Pokud se zde, na mé hoře Tábor, sbíhají a naplňují dějiny, je to pro nás dobré a správné (καλός = krásný; dobrý /fyzicky i morálně/; správný; znamenitý; vhodný; καλόν ἐστιν ἡμᾶς = je lépe), abychom zde zůstali a čekali.

Nezůstat a sestoupit do ještě nedovršené lidskosti a začít znovu zápasit o živý a důvěrný vztah rozhovorem, obracením se, vstáváním z pádů. V čem spočívá velké pokušení dospělého věřícího? Vztah vyměníme za myšlenku a jsme schopni si nalhávat, že např. myšlenka, že jsme odděleni od Boha, je vlastní příčinou propasti vztahu. Ty myšlenky jsou chatrčí, do níž se chceme uchýlit, odůvodnit si nehybnost a vyhnout se radikalitě postoje. Kde jinde se může projevit pravá podoba toho, co jsem před tváří Boží? K čemu slouží myšlenky oddělené od toho, kdo je vyslovuje? K vybudování pevnosti, jistoty, přesvědčení, názoru. Tato potřeba jistoty je velkým dějinným hříchem nás křesťanů, jednotlivců i církve. Lidská a duchovní nehybnost, která z Kristových učedníků dělá nepřátele kříže. Pravé místo proměny začíná pochopením cesty od nebeského k lidskému a od lidského k proměňujícímu, dovršujícímu se. Proměna začíná v Bohu. Nemáme zůstávat u elitního pojímání duchovní zkušenosti. Proměna vyniká v okamžiku „snížení“ Božího Syna do lidského stavu. Prostorem proměnění je ponížení jeho těla, a to až k ponížení smrti na kříži. Stejně jako Petr, Jakub a Jan musíme i my na své cestě za Ježíšem projít tímto uchem jehly „samotného Ježíše“. Jsme zvyklí ocenit kritiku těch, kdo nás vězní v klerikálních schématech a modelech náboženství. A co modly pozemského křesťanství, plné sekulární asertivity, narcistického velikášství nového vědění opírající se o veřejné mínění? Rozeznáme tyto falešné hory Tábor? Nezaštiťujeme se periferiemi, a přitom se považujeme za centrum světa? „Otevři svá ústa ve prospěch němého, abys hájil každého, kdo není schopen se obhájit.“ Zde se děje proměna Ježíšova těla, která je nám svěřena poté, co sestupujeme z naší hory Tábor. Pravou horou Tábor je Kristův druhý příchod do naší bídy, kterou vyznáváme.

Foto: Klášter svaté Kateřiny, bazilika Proměnění Páně, 6. stol.

Pavel Ambros